Leden 2017

Rakouské putování III

24. ledna 2017 v 13:43 | zazvorek |  Po svých i samochodem
O rakouské dovolené potřetí a naposledy.
Následující dva dny jsme strávili v Salzburku, neb jsme si ho chtěli pořádně užít a od našeho jezera to do něj nebylo daleko. Jeden den jsme skoro celý strávili na pevnosti Hohensalzburg, která se jako odevšad viditelná dominanta tyčí nad městem. Je to obrovský areál plný různých muzeí, přičemž podstatnou část expozice si můžete projít i s českým audioguidem, což rozhodně návštěvu protáhne (v němčině bychom toho přeci jen přečetli podstatně míň)... Skvostné jsou pak palácové pokoje, které bohužel nejsou součástí základního okruhu a musíte si je připlatit, ale rozhodně to stojí za to. Žádné klasické "pokojíčky". Uvidíte níže...




Cestou na pevnost se nabízí návštěva hřbitova Petersfriedhof hned pod Festungsbergem. Kdovíproč tu z něj nemám fotky, tak mi jen musíte věřit, že to je úžasné místo plné krásně provedených sepulkrálních památek, ohromného množství pečlivě provedených kovaných a litinových křížů, navštívit můžete i katakomby, jejichž vstup je uvozen dřevenými deskami s malovaným Tancem smrti. Smrt tu číhá na každém kroku, ale tak nějak krásně.











Palácové pokoje na pevnosti jsou opravdu vyfešákované... U téhle památky se rozhodně vypaltí investovat do vysokého vstupného. Je to skvělý zážitek.




Další den jsme si sbalili svých pět kempingových švestek a chystali se na přesun z oblasti Solné komory do Pasova s další zastávkou v Salzubrku.Nechtělo se nám ale jezero opustit jen tak, takže navzdory počínajícímu dešti - vybaveni bundami a pláštěnkami - jsme si zapůjčili kajak a jali se s ním brázdit lehce zvlněné vody jezera. A přiznávám, že nám (mně) to teda vůbec nešlo a v kajaku jsme měli pomalu tolik vody, co jí bylo v jezeře :-)) Na Jendu zjevně mé veslařské umění dojem neudělalo...:-D




Měli jsme v plánu před odjezdem do Pasova navštívit salzburskou arcibiskupskou rezidenci s muzeem a galerií, jenže den předtím ve městě začal přeslavný hudební festival Salzburger Festspiele a zrovna v rezidenci se ten den měl konat jeden z koncertů, tudíž měli zavřeno. Ukázalo se ale, že to vlastně vůbec nebylo špatně.Narychlo jsme konstruovali jiný plán (nechtělo se nám už jet rovnou do Pasova) a rozhodli jsme se místo toho zajet na zámek Hellbrunn u Salzburgu. A moooc dobře jsme udělali!
Zámek - letohrádek si nechal počátkem 17. století vystavět arcibiskup Marcus Sitticus a každým coulem to působí jako skutečně odpočinkové místo. Architektonicky to sice není kdovíjak úchvatné (byť to bývá považováno za jednu z nejhezčích manýristických staveb severně od Alp), ale jako celek je to areál zajímavý a hlavně zábavný. S průvodcem (bez něj se to bohužel nedá) se můžete projít parkem vodních hrátek - už za Marka Sittika tu byly pro pobavení hostů instalovány různé fontánky, kašny, potůčky, vodotrysky, sochy mytologických postav a různých božstev... a průvodce během prohlídky na tajňačku spouští všemožné sofistikované mechanismy, které vás v nestřeženém okamžiku pokropí. Málokdo odtud odchází suchý; po chvíli samozřejmě už tušíte, odkud asi sprška přijde, ale je-li vedro nebo v sobě pořád máte kus dětinskosti, necháte se hrdě spláchnout a ještě se tomu děsně smějete :-)
Skvělá pak byla expozice v samotném letohrádku - dozvíte se toho fůru o jeho stavebníkovi a dobové mentalitě a to navýsost zajímavou formou prostřednictvím uměleckých děl, textů, map, plánů, interaktivních hračiček... Perfektně udělané. Když se vyškrábete na vršek nad areálem, můžete navštívit i muzeum (což jsme si tedy už kvůli času odpustili), kochat se výhledy na Salzburg anebo lesní cestou dojít až ke kamennému divadlu (snad bývalému lomu?), o němž jsme se už bohužel víc nedozvěděli...






















V pozdním odpoledni jsme pak vyrazili směr Pasov. Krajina podél řeky Inn je poměrně nudná, takže nás alespoň nelákala k dalším zastávkám.Ubíhala ale stejně tak nějak pomaleji, než jsme doufali, takže když se slunce pomalu chýlilo k obzoru, počítali jsme s tím, že v kempu už nás večer nevezmou a budeme přespávat někde na louce (a modlit se, aby ostražití Rakušané neměli řeči, co děláme na jejich pozemku). Přesto jsme zkusili fofrovat až do Pasova a v mrňavém tábořišti u řeky Ilz jsme se naštěstí setkali s pohodářem, který nás ubytoval i takřka za tmy.
V noci po jednodenní pauze opět přišly bouřky (u řeky se rozléhají tak nějak víc) a krásně pročistily vzduch.

Ráno jsme se na naše poměry poměrně brzy vykopali ze spacáků a měli jsme tak celý den na prohlídku Pasova. Krásného města na soutoku tří řek - malého a temného Ilzu, u nějž jsme spali, Dunaje a Innu. Sobotní ráno a dopoledne byly na Starém Městě příjemně poklidné, turistů ani místních nikde moc nebylo a my se lenivě procházeli malebnými ulicemi a kafovali.














Jednou ze zajímavých památek města je třeba klášter, jehož abatyší byla v 11. století Gisela, žena uherského krále Štěpána, kterému významně pomáhala při christianizaci Uher. Po jeho smrti se vrátila zpět do rodných Bavor a vstoupila do pasovského kláštera, v jehož kostele je i pohřbena. My do toho pěkného románského kostela vklouzli bez všech těhlech informací, zlákáni zajímavou architekturou, a pak jsme jen vyjeveně koukali, že stojíme u ostatků královny Gisely a na významném poutním místě ověšeném maďarskými vlaječkami.



Úchvatný je přirozeně také dóm sv. Štěpána. Po zničujícím požáru města v 17. století jej nákladně nechal přestavět biskup Václav Thun, který si na tuhle prácičku pozval Carla Luraga. Čechy a Pasov ale samozřejmě spojuje daleko víc věcí než jen Thunové a Lurago.
Navštívit můžete i sousedící diecézní muzeum s "chrámovým pokladem".








Odpoledne jsme se chystali dobýt hrad na vrchu nad městem. A skutečně ho dobýt opravdu nebyla žádná procházka růžovým sadem.
Nebylo to za naši dovolenou poprvé, co jsme se kvůli velkým bouřkám někam nemohli dostat a kde byly přístupové cesty kvůli možnému sesuvu půdy a pádu stromů uzavřeny. Jenže dostat se na hrad jinak než autem tím pádem nebylo možné. My jsme to ovšem nehodlali vzdát a chtěli jsme se projít. Poté, co jsme se nějakou pěšinou mezi domy vyškrábali do neprostupného houští (a ignorovali při tom cedule oznamující, že cesta se neudržuje), kde se stezka ztratila a jiná na hrad prostě nevedla, a poté, co nás začali tyransky ožírat komáři (jako alergik jsem začala hned otékat), co jsem vlezla do nějakého hnízda mrňavých klíšťat, která jsem ze sebe sklepávala celou následující cestu, a co mě začalo štvát příšerné vedro, hodlala jsem se na nějaký hrad vykašlat. Už ani nevím jak, ale nějak se nám podařilo napojit se v lese na oficiální pěšinu na hrad; drze jsme přelezli bariéry, které po bouřkách zakazovaly vstup do lesa, a brzy se konečně dokodrcali na hrad. Příště holt bude lepší rovnou risknout odrzlý přístup a ušetřit si fůru nadávek...:-)
Areál hradu je napěchován zajímavými i méně zajímavými expozicemi, za mě jednoznačně vedlo středověké umění a hradní kaple. Nestihli jsme ovšem všechno důkladně projít, neb už se schylovalo k zavíračce a navíc byl areál částečně nepřístupný (smrt komárům, bouřkám a zničeným cestám!). Na druhou stranu jsme si užívali, že jsme tam byli v podstatě sami.













Po večeři dole ve městě a procházce podvečerním sluncem zalitými uličkami nás hlasitá hudba upozornila, že se u řeky Ilz koná cosi jako Oktoberfest v malém. Naivně jsme tam zamířili s tím, že si dáme pořádného bavorského tupláka, ale pomalu se tam nedalo ani hnout, takže jsme večer zakončili s lahvemi piva z kempových zásob přímo u stanu :-))
A druhý den už nás čekal jen přejezd domů do Ústí.
Rakousko je sice setsakra drahá země, ale musím říct, že velmi příjemná, na cestování báječná, rozumně se tu dá na všem domluvit a ta krajina! Tak třeba zase někdy příště...




Rakouské putování II

5. ledna 2017 v 0:15 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Pokračování nesmírně nudného vyprávění o nesmírně zajímavé červencové dovolené v Rakousku :-))

Třetí (resp. čtvrtý) den naší dovolené jsme byli notně unavení a celé dopoledne (stejně jako celé noci) pršelo, takže jsme horko těžko operativně vymýšleli nějaký smysluplný a zároveň nenáročný program. Jakmile se ale slunko uráčilo konečně ukázat, vyrazili jsme alespoň na výlet do nedalekého lázeňského městečka Bad Ischl. V 19. století se tu léčili i členové habsburského rodu, znát to můžete třeba z filmů o Sissi, čímž si městečko získalo značný věhlas. Císařská rodina si tu pak vystavěla vilu, do které jsme ovšem už nešli (vstupné bylo fakt předražené) a park byl částečně uzavřen, protože ho poničily bouřky, které tu v předchozích dnech řádily. Jak říkám, počasí jsme měli jako malované...
Je to takové poklidné vyfešákované maloměsto, tak trochu ospalá díra, ale na pohled pěkná, ne že ne :-)











I my jsme si ten výlet udělali hodně lázeňský a poklidný. Procházka městem (atmosférou mi hodně připomínalo francouzské lázeňské město Vichy, kde jsme byli před dvěma lety), kafe, pozdní oběd a zase zpátky do kempu. Občas je potřeba trochu zvolnit tempo!
Večer a v noci přišly přívalové deště a několik bouřek, z čehož jsem už byla vážně zoufalá...

Ale nadále už jsme si odmítli nechat počasím kazit dovolenou, a tak jsme další den i za podmračeného a lehce upršeného počasí vyrazili do Hallstattu, kam jsem se hrozně těšila. Naše plány byly vekolepé - projí si městečko, muzeum, půjčit si loďku a objet na ní halštatské jezero, vyjet lanovkou na Dachstein (vybaveni jsme byli na vše!)... Asi není v silách člověka stihnout to za jediný den ani normálně, natož když vám nepřeje počasí a je jasné, že třeba tůra na Dachsteinu by byla úplně marná, neb by tam bylo sotva vidět na krok.A tak jsme proram dost zredukovali, nikoliv však ke škodě věci, řekla bych.


Hallstatt je v UNESCU, takže tam přirozeně bylo turistů jak na... na Václaváku. Je to mrňavé a až kýčovitě malebné městečko s úzkými uličkami, takže se tam přirozeně ty davy lidí musely namačkat jako sardinky. Ale stačilo se vyšplhat na návrší ke kostelíku s fešáckým hřbitovem a turistů hned ubylo. Jakmile začalo znovu pršet, schovali jsme se v muzeu, kam se nám sice původně moc nechtělo, ale odcházeli jsme naprosto nadšení. Halštatská kultura je fenomén a nálezy z tohoto období, které tu samozřejmě mají vystavené, jsou opravdu krásné a zajímavé, navíc v celém muzeu byly všude k dispozici i texty v češtině, což se samosebou hodilo.
















Když zrovna chvíli nepršelo, poseděli a povečeřeli jsme ještě na břehu halštatského jezera, ve kterém se Jenda dokonce i vykoupal. Teplotně prý dosahuje říčky Javorky, která má pověst ledárny, takže to muselo být věru osvěžující :-))














Nechtělo se nám ale jet rovnou zpátky do kempu, přeci jen v létě bývá dlouho vidět a je škoda nevyužít každé možnosti vidět něco nového, a tak jsme to zpět vzali přes městečko Bad Aussee s tím, že alespoň uvidíme pořádná horská panoramata a trochu se projedeme krásnou krajinou.
A ta byla vážně překrásná a hory až děsivě masivní. A konečně se také začalo dělat krásné počasí, tak jsme si ještě dali alespoň procházku ještě ospalějším městečkem, kde snad všechny holky i babči nosily dirndl. Pak jsme se v těch kopcích sice trochu ztratili, ale kdo by si zoufal, když je sám samotinký v tak krásné krajině! :-)













Smích nás (a zejména mě) přešel kdesi u Bad Ischlu, když jsme viděli, do čeho se vracíme. To bylo hotové peklo. Temno, blesky i hromy lítaly úplně všude a sem tam spolu s kámošem větrem na silnici sejmuly nějakou tu větev, lilo tak, že nebylo vidět metr před sebe. Museli jsme jet krokem a doufat, že nějaká větev nesejme i nás. A v té černočerné upršené tmě opravdu nebylo vidět vůbec nic a nebyla ani možnost, kde zastavit a schovat se, cestou do kempu nebylo kde. Mám z bouřek panický strach, takže pro mě to skutečně bylo peklo... Že ta bouře byla nestandardní i pro místní, dokazovaly jakési majáky, které s odcházející bouřkou rozsvítili podél jezera, aby naháněly zbloudilé lodě, a které už jindy neblikaly. Brrr.

Další vyprávěnky si schovám zase na jindy!


Rakouské putování

4. ledna 2017 v 22:31 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Velmi, velmi opožděně a zřejmě trochu nelogicky sem na začátku ledna dávám report z červencové dovolené v Rakousku. Ale dřív jsem se k tomu nějak nedokázala dostat a taky jsem neměla Jendovy fotky (grrr) a bylo by mi líto, kdyby tu poprvé nebyla žádná zpráva o našem letním cestování. Takže to teď berte třeba jako vzpomínku na letní dny (když za okny máme tu chumelenici :-)).

Bylo to upršené, ale jako vždy báječné. Sice jsem nečekala, že někde může být ještě víc draho než ve Francii, ale ano, i to je možné...a to je také jediné zásadní negativum, se kterým jsme se při dovolené potýkali. Když teda zároveň zapomenu na to, že nám skutečně pořád lilo a lilo, ale my se nebojíme, my se nevzdáváme, my vydržíme...a poslední dny už byly zalité sluncem, jak se na léto patří! :-)

Některé fotky jsou mé, některé Jendovo, snad mi odpustí, že mu každou nepopíšu, jak se patří.


Tentokrát jsme s naším plechovým ořem a stanem putovali o poznání méně než v předchozích letech - většinu času jsme strávili v jediném kempu u jezera Wolfgangsee v Solné komoře, poslední dvě noci pak v kempu v Pasově u řeky Ilz. A ačkoliv rakouský kemp stál za starou bačkoru, člověk si dost rychle zvykne na to pohodlí, že nemusí denně skládat veškerý stanový a spacákový cirkus...:-)
Nejprve jsme tedy zakotvili u malebného jezera Wolfgangsee. Bylo to takové opravdu pohlednicové místo - nebýt tedy toho, že nás při příjezdu přivítala slušná bouřka (a bohužel zdaleka nebyla poslední) a celý večer pak kdovíproč nad jezerem a horami létaly vrtulníky, které zjevně někoho hledaly.
Na druhý den po příjezdu jsme si naplánovali tůru do blízkých kopců. Jak se ukázalo, bylo to prozíravé, protože to byl až do návštěvy Pasova ten nejslunečnější den.










Nejprve jsme si to jen tak štrádovali podél jezera, a když jsme narazili na přívoz, nechali jsme se bosým kormidelníkem převézt do městečka Sankt Wolfgang. To je takové turistické středisko (ačkoliv město samo o sobě je malinké) se spoustou hotelů, ale taky se odtud dá vyjet zubačkou na vrchol Schafberg (asi 1800 m.n.m.) a můžete navštívit překrásný gotický kostel (proč jen nemám jeho fotku?!) s bohatým mobiliářem, oltářem od Michaela Pachera a pěkně restaurovanou nástěnnou výmalbou. Poobědvali jsme na břehu jezera stranou turistického ruchu a jelikož zubačka byla nekřesťansky předražená, vyrazili jsme do kopců po svých.
Náročnějším terénem a vyčerpávajícím vedrem jsme se dokodrcali až ke kostelíku Falkenstein nad jezerem, kde dle legendy v 10. století jako poustevník přebýval pozdější řezenský biskup Wolfgang. Kostelík je skryt v takovém úvozu, vsazený přímo na úbočí skály, a nedaleko něj vyvěrá krásně osvěžující ledový pramen. Z jedné strany k němu vede dlooouhá strmá cesta, z druhé strany od městečka St. Gilgen cesta ještě strmější a takřka neschůdná, zkrátka ideální poutní místo :-D Tuhle strmou cestu lemuje křížová cesta, která vypadala, jako by ji dělal Josef Váchal...parádní. Víc infa najdete třeba tady.


Taky se tam dá dostat ke zvonu, který si můžete rozhoupat, neb je zvonem "přacím" - zatahla jsem za provaz a jelikož se hned nic neozývalo, houpala jsem a houpala (to přání je přece potřeba pořádně posichrovat!), až zvon začal burácet celým úvozem...Ještě že široko daleko zrovna nikdo nebyl :-D
Prudkým sešupem dolů jsme přes krátkou pauzu na osvěžění nohou na malé nenápadné plážičce u jezera došli do městečka St. Gilgen, dalšího příjezerního letoviska. Tady vládla podvečerní dovolenková pohoda - koupání (ale voda byla prý pěkně studená), loďky, večeře, korzující turisti...
Odtud jsme se pak už úplně utahaní dokodrcali zpět do kempu, kde jsme chtěli ještě strašně romanticky před úplným setměním posedět u jezera, ale vyhnal nás déšť, náš všudepřítomný (ne)přítel.









Další den jsme vyrazili do Salzburku. Napoprvé naše seznámení s tímhle městem nebylo úplně přátelské - problémy s parkováním, motání se v ulicích, mraky lidí a hrozné dusno k zalknutí mi ten první dojem dost pokazily. Ale jakmile jsme si na letní zahrádce v jednom dvoře dali na posilněnou jakýsi letní pivní speciál Sommer Stern od pivovaru Gösser, který i po pár doušcích kopal jako nevycválaná kobyla a poslal mě do malátných výšin, a jakmile se přehnala bouřka, která nás naštěstí chytla zrovna při návštěvě Musea der Moderne (podotýkám, že mě strašlivě zklamalo!) a která krásně pročistila vzduch, bylo už zase dobře :-) Po procházce po starém městě, návštěvě kostelů, galerie (mimochodem, k ní jezdí zvláštní výtah vybudovaný snad ve skále; zpátky dolů z návrší jsme se tím výtahem svezli, neb jízda byla součástí účtenky v tamní kavárně) a s úbytkem turistů s přicházejícím večerem jsem vzala Salzburk na milost. Na závěr jsme si ještě prošli slavné zahrady u zámku Mirabell (ouplná Růžová zahrada u děčínského zámku! Však oni taky Thunové měli svá chapadla i tady...) se zábavnou zahradou trpaslíků (kterou teda ti žabaři v Děčíně nemají ;-)).













Mozart je pro Salzburk samozřejmě skvělým obchodním artiklem. Na jeho sochu zrovna někdo umístil dolarový přívěsek, což místní nenechalo v klidu a jali se ho okamžitě sundavat.















Pokračování příště, ať vás neunudím k smrti :-)

Novoroční aneb jak (ne)léčit bacily

2. ledna 2017 v 14:11 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Vím, že na nemoc se ordinuje klid na lůžku a teplo. Obzvlášť, když vám v lékárně kvůli tomu tzv. jinému stavu nemůžou nic předepsat a nic jiného než ležení, pocení a spánek vám nezbývá. Jenže když už jste snad měsíc neviděli sluníčko a pořádně nebyli na vzduchu, máte pocit, že právě tohle jediné vás dokáže dostat z postele a zázračně vyléčit.
A tak jsem si na Jendovi na Nový rok vyprosila výlet na hory, nad tu hnusnou smradlavou poklici, která nás tady na severu svírá svou ponurou a depresivní permanentní šedí.
Chtěla jsem jen takovou docela malou nenáročnou procházku, třeba k našemu milovanému mlýnu těsně za hranicemi. Ale sluníčko a čerstvý vzduch mě nabily jak solární baterku natolik, že jsem si začala vymýšlet. Zpátky se nechodí stejnými cestami, to je nuda. Proč tedy nejít zasněženými poli - částečně zmrzlými, částečně močálovitými, na snad nejvyšší kopeček v okolí, oklikou, a pěkně se u toho zapotit? Ano, právě takto nerozumně se léčí bacily u nás doma! A víte co? Ačkoliv to mému oslabenému tělu dalo doopravdy zabrat, pokud mu to přímo nepomohlo, rozhodně mu to neuškodilo...A povzbuzená psychika zafungovala líp jak antibiotika :-)












"Myslím, že spása je jen pro slabé. Nechci spásu, chci život, všechno, co mi může nabídnout, to zlé i to skvělé. Jestli bohové vybírají daň z radosti, zaplatím jim, ale při každé příležitosti budu proti takovým daním protestovat, a pokud se jim to nelíbí, smířím se i s jejich zlobou. Aspoň budu vědět, že jsem okusil z té hostiny, k níž mi na téhle bohaté kulaté planetě prostřeli, místo abych před ní couval jako bezzubý zajíc. Nevěřím, že ty nejlahodnější věci tu před námi leží jen proto, aby nás zkoušely a pokoušely, aby nám ztěžovaly dosažení našeho cíle, kterým má být bezpečí prázdnoty."
(Tom Robbins - Parfém bláznivého tance)

A proto klidně riskuju.














Všechny fotky dělal Jenda, já bych se na tohle nezmohla :-)

A ještě jedna dobře míněná rada na závěr:
Jestli si někdy, dámy, budete plánovat těhotenství, buďte rozhodně chytřejší než já s snažte se vyhnout tomu, abyste jeho drtivou většinu strávily v podzimních a zimních měsících. Nejen že budete poznamenané nedostatkem sluníčka a vitamínů, ale velkým problémem se stane taky šatník. Zatímco v létě to břicho "ošulíte" nějakými šatičkami a tunikami a víc vás to trápit nemusí, v zimě vás čeká nákup větších svetrů, kalhot, případně třeba košilek, termotriček a bohužel taky kabátů či bund. Pokud tedy nehodláte chodit jako na motejly v rozhalenkách :-) Zdá se to jako malichernost a taková blbost mě předtím rozhodně nemohla ovlivnit, ale jakmile už nic nedopnete a venku začne teplota klesat pod nulu, zjistíte, co taková malichernost najednou stojí peněz...:-D