První čtyři měsíce aneb O životě s tak trochu náročným miminkem

18. srpna 2017 v 21:39 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Poslední čtyři měsíce mého života se odehrávají ve zcela jiném duchu, náladě a tempu, než bych si kdy dokázala představit. Dcera Alice nám svým příchodem na svět otevřela brány do učiněné říše divů, ve které si občas připadám tak trochu jako na čajovém dýchánku potrhlého Kloboučníka, někdy jako na soudním přelíčení u Srdcové Královny a jindy zas jako při dadaistické rozmluvě s Houseňákem. Rozhodně je to jízda a já jen doufám, že se s Jendou někde cestou nevyklopíme :-)


Celý ten mateřský a vlastně i předmateřský kolotoč novopečené (nastávající) matce přináší plno nových emocí, zážitků, informací a zkušeností a já si až teď zpětně uvědomuju, že taková maminčina křehká mysl dokáže velmi lehce padnout do spárů poťóuchlé Kočky Šklíby, vševědoucích Tydlity a Tydlitum nebo třeba věčně uspěchaného Bílého Králíka. Někdy pomůže, když má kolem sebe také rozumně myslící jedince se šťastnými dítky, kteří navíc umí poradit. Kromě nich je tu ovšem plno dalších přechytralých rádců z různých extrémně uvažujících táborů, kteří ji dokážou přesvědčit o tom, že je ta nejhorší matka na světě, protože nedělá (anebo naopak dělá) to či ono.

A já se teď rozhodla z toho všeho sáhodlouze vypsat a jít s kůží na trh. Předkládám upřímnou zpověď dlouhou jak Lovosice (i s vesnicemi kolem). Protože to prostě potřebuju a protože jsem naštvaná, že to takhle dneska běží a že nás nenechají napokoji. A protože se třeba ukáže, že někdo z těch, kdo to sem chodí číst, na tom třeba někdy byl podobně. A protože mi to nakonec třeba pomůže pochopit ten zmatek. A třeba už příště budeme moudřejší.

Často se říká, že dnešní budoucí matky (a nejen ty) jsou zbytečně přeinformované, že všechno moc zkoumají, přehnaně řeší a málo poslouchají samy sebe.
Tak pod to bych se podepsala.
Jenže ono nejde zase tak snadno se tomu tlaku vyhnout.
Pokud žijete v normálním světě a navíc po něm pochodujete s rostoucím břichem (a ještě k tomu jste třeba velmi, velmi zvědaví), nevyhnutelně se časem dostanete k článkům či knihám na téma těhotenství, mateřství a výchova. Přeci jen je dobré alespoň základní věci o tom, co to obnáší, tak nějak znát. Obzvlášť když jste se - podobně jako já - v životě s mnoha malými dětmi nesetkali a vůbec netušíte, co s nimi do doby, než se od vás odstěhují. Jenže průšvih nastane už ve chvíli, kdy rozkliknete první tematické diskuze na internetu. Ten je totiž na vyvolávání zmatku v hlavách matek obzvlášť skvělý. I kdybyste se cíleně vyhýbali diskuzím na tu více čí méně šílených webech s tu více či méně šílenými příspěvky tu více či méně šílených matek a četli jen zdánlivě rozumně vypadající příspěvky různých odborníků, udělá vám to v hlavě takový guláš a dokáže to ve vás vyvolat takovou úzkost, že byste se nejraději někam zahrabali jakožto naprosto nepoužitelný (nastávající) rodič. Vzájemně si setsakramentsky protiřečí a pro váš budoucí rodičovský vývoj hodně záleží na tom, k jakému názorovému proudu se zrovna proklikáte. Samozřejmě že si neustále opakujete, že vlastní zdravý rozum je to nejlepší, co se dá použít, ale znovu - křehká mateřská psychika je nejen méně soudná, ale taky méně sebejistá a náchylná k tápání, zda to všechno děláme dobře. Protože přece samozřejmě chceme být dobří rodiče, nechceme dělat chyby a chceme mít spokojenou ratolest. Jenže ono to podle těch článků vypadá, že nestačí být dobrý rodič a mít spokojené dítě. Vy musíte být DOKONALÝ rodič a mít DOKONALÉ dítě.


("Uááááá! Já vám předvedu, jak vypadá dokonalé dítě!")

V těhotenství jsem si zakázala něco dopředu studovat právě s předtuchou, že moc informací bude akorát na škodu. Zjišťovala jsem si víceméně jen to, jaké mě čekají kontroly, a zvědavě jsem si týden po týdnu četla, co zrovna má ta malá tasemnice/embryo/miminko vyvinuté, co umí a na co reaguje. Víc nebylo potřeba. A až na ten závěr, kdy už ty bolesti byly nesnesitelné, jsem měla bezproblémové těhotenství.

O porod jsem se začala zajímat až pár týdnů před tím, než to mělo přijít. Dokonce jsem šla i na předporodní kurz, kde jsem ovšem jako jediná byla sama, neb tam všichni chodili v páru, a navíc se tvářili nanejvýš znale a připraveně. Původně jsem si říkala, jak je to prima věc. Zpětně můžu říct, že mi ten kurz byl absolutně k ničemu. Jen mi tam bylo sděleno, že mám na kojení "špatná" prsa, že s kojením budu mít problémy a že mi to měl někdo říct dřív, abych se připravila. Prosím vás pěkně, jak nějaká žena může mít prsa nepřipravená ke kojení? Copak se musí ženské tělo dopředu připravovat na něco tak samozřejmého, jako je kojení? Nu, nechala jsem to být. A počítala s tím, že to všechno zkrátka po porodu přijde samo. Jasně že kojení nejde každému hned úplně bez chyby, ale je to přece intuitivní záležitost dovedená přírodou k dokonalosti...

Po pár dnech panického strachu z porodu jsem si to v sobě srovnala a přesvědčila sama sebe, že porod bude naprosto v pohodě, všechno půjde hladce, protože to tak chci a protože to je přece úplně normální a přirozená věc, na kterou je ženské tělo stavěné. Věděla jsem, že chci pokud možno co nejpřirozenější porod bez jakýchkoliv zbytečných zásahů - k těm se uchýlit jen v případě, že by si to můj nebo prckův aktuální stav žádal. Vůbec jsem neřešila, co se má dít po porodu - tak nějak jsem se spoléhala na to, že moje mysl i tělo to přece ví, protože to v sobě mají zakódované. A navíc v těhotenství dál než k tomu porodu stejně nedohlédnete. Teda pokud je to poprvé, samosebou. Porod je den D a po něm přichází mlha, ve které asi nějak přebalíte, nakojíte, umyjete a obléknete mimino... :-)

Můj porod byl nakonec všechno, jen ne přirozený. Do porodnice jsem jela v termínu a nadšená, že je to konečně tady. Věděla jsem, že to zvládnu. Ovšem po 25 hodinách stresu, frustrace, vyčerpání a nesnesitelných bolestí bez jakéhokoliv efektu, po prvotním odmítání zásahů doktorů a konečném smíření se s antibiotiky (možnost ohrožení plodu bez plodové vody infekcí), s oxytocinem (pro rozjetí porodu, když se i přes kontrakce nic nedělo) a s opiáty (protože oxytocinové kontrakce tělo úplně vyčerpaly neustálým nabouzením) jsem skoro prosila o císařský řez, jen aby byl tomu trápení konec. Po všech těch protichůdných zásazích do mého těla už jsem sama sebe nedokázala přesvědčit, že mám ještě sílu přivést dítě na svět. A epidurálu a císařskému řezu jsem se nakonec vyhnula nejspíš jen díky tomu, že se po cca 24 hodinách konečně začala ta naše malá Alibaba drát na svět. Nu, malá... čtyřkilový cvalík. Kdyby to doktoři věděli předem, nejspíš by to tím císařem skončilo tak jako tak. Ale nakonec se povedlo "přirozeně"...

První dny v porodnici byly nejzvláštnějším obdobím v mém životě. Najednou vedle sebe máte ten naprosto bezbranný a na vás úplně závislý uzlíček, který hlavně spí a čas od času si pobrečí nebo zmateně a rozespale zamrká na svět. Alice ovšem spala až moc (pravděpodobně za to mohl ten nešťastný porod), neprobudilo ji nic a hlad nepociťovala, takže nějak moc neměla touhu se kojit. Spaly jsme spolu v posteli, abych slyšela jakýkoliv náznak jejího probouzení a mohla ji kdykoliv nakojit a být jí neustále k dispozici. Přesto den co den ubírala na váze (což se samozřejmě děje většině miminek), neměla sílu se kojit a tím pádem postupně neměla ani čím se kojit, mně to prostě bez její spolupráce nešlo a když vám dítě spinká, i když dostane studenou mokrou žínku na obličej, tak se prostě nedá nic dělat... A tak doktoři usoudili, že aby nás mohli pustit domů, měla by dostat flašku s umělým mlékem, aby zase začala přibírat a získala sílu. Svolila jsem, takže jsme po pěti dnech konečně mohly domů. Už jsem tam nechtěla být ani den navíc...

Šestinedělí bylo opravdové peklo. Zoufale jsem se snažila rozkojit a poslat flašku do věčných lovišť, ale malá neustále jen spala a neprospívala a odsávat mi nešlo, takže nejen že se ze mě kdovíjaká kojná rozhodně stát nemohla ani omylem, ale flašky jsme se taky nezbavili. Pila jsem kojící čaje, jedla jídla údajně podporující laktaci, pořád jsem chodila do teplé sprchy, měla doma na návštěvě DVĚ laktační poradkyně, dokrmovala jsem Alici přes cévku po prsu, mazlila se s ní, spala vedle ní...ale mléka bylo pořád málo. Když už to bylo na dobré cestě a já zkusila Alici kojit bez dokrmování, dostala úporný průjem a přestávala pít, takže jsme na několik dní skončily na pozorování v nemocnici (kde následně chytla nějakou rýmu či co).

Šestinedělí pro mne znamenalo obrovské depky a naprostou frustraci z toho, že nedokážu nakrmit své dítě (zpočátku Alice nechtěla ani umělé mléko). Tehdy jsem začala ke své škodě číst různé rádcovské weby, díky kterým jsem měla depky ještě větší. Začala jsem tomu říkat kojící lobby. SAMOZŘEJMĚ vím, že kojení je pro dítě i matku to nejlepší a je to ideální a nejzdravější výživa. Myslím, že jsem taky víc jak dva měsíce dělala všechno pro to, aby tahle idylka začala, a dneska se divím, že jsem za tu dobu nezšedivěla nebo neskončila v blázinci. Ty chytré weby ve vás totiž dokážou vzbudit pocit, že jako matka totálně selháváte, když se nedokážete rozkojit. Vždyť je to přece tak snadné a dokáže to každá! Navíc vám vnutí přesvědčení, že vám dítě snad pomalu umře, když místo vás cumlá flašku. A pokud neumře, bude minimálně hloupé/opožděné/nemocné/frustrované/deprivované. Takže jsem se i já upnula k jediné věci: MUSÍM JI KOJIT.



("Máti, ty s tím krmením naděláš. Vždyť mám ruce se spoustou prstů, nohy, kde jsou další prstíky, a tak vůbec ocumlám všecko, co se mi dostane do rukou.")

Ale pak jsem si řekla DOST. Miminko začao přibírat, evidentně prospívat, rozhodně nepůsobí opožděně či deprivovaně a já nehodlám skončit v blázinci s výčitkami, že jsem selhala. A ačkoliv samozřejmě v případě, že by Alice někdy měla sourozence, udělám opět všechno pro to, abych ho kojila, chci říct... MILÉ KOJÍCÍ LOBBY, TRHNI SI NOHOU. Nesnaž se matkám nutit pocity, že své dítě šidí, když ho nekojí. Každá normálně myslící žena ví, že kojení je nejlepší a snaží se o něj. Ale ženská psychika v šestinedělí je strašlivě zranitelná a když něco nejde podle našich představ, snadno se z toho hroutíme. V tu chvíli potřebujeme podporu a utvrzení, že je to tak v pořádku. Ne podpásovku typu "No jakto, že nekojíte, vždyť jste mladá a zdravá, to je nějaký divný, asi jste se málo snažila." (reálné prohlášení reálné sestřičky)

Nakonec se Aliččino krmení srovnalo a já uzavřela s flaškou mír. A ulevilo se mi.
Naše kdysi neustále spící miminko postupně přestalo přes den spát a začalo mít režim jako dospělák - večer usnout, prospat celou noc,vzbudit se až ráno a přes den blbnout. Na jednu stranu jsem ráda, že se v noci vyspíme, na druhou stranu přes den nemám šanci cokoliv udělat, protože Alice je takový malý ďáblík, který potřebuje neustále nějakou akci. Umí si hrát i sama, ale baví ji to chvíli a pak je zase nejradši, když na ni někdo dělá opičky. Že by spala v kočárku na procházce? To se dařilo tak první měsíc. Že by spokojeně cumlala dudlík a koukala kolem? To je nuda. Že bych ji při uspávání odložila do postýlky, by sama usnula? Reakcí je křik a kroucení. Tak to mi tedy prozraďte, kdy že má přijít to slastné období na mateřské, kdy všechny akční matky vyrábějí, šijí, pletou (vždyť je toho plný Fler!) a tak vůbec se všude angažují. Mají štěstí, že jim děcka spinkají, nebo snad tolik elánu, že každou volnou chvilku neodpadnou vedle své ratolesti a nehnípou spánkem spravedlivých? Chci jejich energii! Anebo recept na odvar z makovic...:-)

Kromě toho, že naše milé dítko nespinká, není ani kdovíjaký jedlík, a tak je každé vážení u doktorky horor. To pak můžu vždycky vyletět z kůže, když v čekárně slyším, jak jiné šťastné maminky do telefonu svým milým hlásí ty neuvěřitelné cifry, o kolik jim zase mimino přibralo (to do něj cpou pacholíky nebo jim do plínky dávají cihlu?). Jsou to tytéž maminky, které by hravě dokázaly nakojit celou čekárnu, a jejichž děti už ve dvou měsících dělají stojky na hlavě a diskutují o globálních problémech (alespoň tak mi to někdy připadá při pohledu kolem, zatímco to naše zvědavé mimino akorát obhlíží, co se kde děje, a absolutně ji nezajímá, že po ní chci taky nějaké veletoče - maximálně mi věnuje vyčítavý pohled, že není přece cvičená opička, aby ostatním ukazovala, ja je šikovná...). Vím, že NESMÍM své vlastní dítě srovnávat s ostatními, ale řekněte mi upřímně - kdo z vás někdy nepropadal lehkému zoufalství, když mu jiná matka říkala, že její dítě dělalo nějaké neuvěřitelné činnosti s dvouměsíčním předstihem?


("Ale no tááák, tati, to myslíš vážně?! Líbat mě na veřejnosti?!")

A tím se dostávám k těm doktorům. S nimi už jsme si stihli užít dost a dost. Špatné kyčle už od porodnice, a tedy terapie Frejkovou peřinkou, ve které se mimino v těch vedrech nejen děsně potí, ale hlavně má omezenou hybnost. Jak jsme zpětně po téměř třech měsících jejího nošení zjistili, ta hloupá věc přispěla k tomu, že má Alice slabé břišní svaly, a tak nepase koníky (resp. začíná je pást postupně až teď ve čtyřech měsících a to po usilovném tréninku) a celkově má problém s hrubou motorikou. Kdybych to věděla dřív, balila bych ji od počátku jen do látkových plen a vykašlala se na nějakou peřinku (na kterou ostatně kašlu už i teď, byť by ji měla nosit ještě alespoň na noc). Alice miluje převalování se a zvedání nožiček a jelikož se diagnóza stavu kyčlí zlepšila už do takřka normálního stavu, nevidím jediný důvod, proč jí preventivně dávat něco tak omezujícího.

Alice je pravděpodobně dráždivé dítě. Nebyli jsme sice u neurologa, a tudíž oficiální diagnóza to není, ale vše tomu nasvědčuje. Už po pár týdnech se začala všemožně kroutit a prohýbat do luku, na zádech dělala mosty nebo se dokázala otočit za sebe tak, že se pomalu lámala v pase, neustále rozhazuje ručkama, na zádech není stabilní, je neklidná, plačtivá, neumí se zklidnit a usnout. Místo ukázkového pasení koníčků na břiše předváděla akrobatické kousky v podobě prudkého záklonu hlavy, letadélka, kopání nohou... K tomu má samozřejmě predilekci hlavičky, a tak ji má z jedné strany sleželou. Držet ji v náručí vyžaduje dost trpělivosti a síly, protože je-li vzteklá, napne se jako prkno a nenechá se schoulit. Doporučované nošení na tygříka nebo v klubíčku u ní bylo možné jen výjimečně, protože se málokdy uvolní, a když se jí snažíme prohnout opačným směrem, dá do toho ještě víc síly. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy mi usínala na břiše, protože se vždycky začala tak zaklánět, že by si akorát ublížila (ačkoliv cca první dva měsíce jsme spolu takhle spaly hodně často a bylo to úžasný). Dostat ji do šátku se stalo v podstatě nemožným. A to jsem se přece jen nakonec naučila ji uvázat poměrně rychle a nošení mě moc bavilo, však jsem se na to taky těšila celé těhotenství... Přesto se později už začala tak prohýbat, že dosáhnout zdravého uvázání nešlo. Nepovolila záda, ani když jsem ji hodně utáhla, byla pořád prohnutá nebo se drala ven, s hlavičkou zakloněnou...

Na doporučení pediatričky jsme nakonec navštívili fyzioterapeutku, která Alici "naordinovala" Vojtovu metodu. Nu, mohla jsem s ní polemizovat, zda je to opravdu nutné, protože ti prckové to fakt nesnáší a i když vím, že to je pro jejich dobro, slyšet je, jak toho vždycky vřeští a srdceryvně brečí, to je o nervy... Ale už je to tak, že doktory poslouchám (většinou) a nemyslím si, že jsem sežrala všechnu moudrost světa, abych je mohla v jejich úsudcích opravovat... Takže 4x denně cvičíme a stojí dost přemáhání tvářit se, že se nic neděje a být úplně v klidu, aby si v tom "utrpení" Alice nešušňala ještě víc, než je třeba. Člověk na sobě nesmí nechat znát, že je mu toho mrňouse líto, a musí k tomu přistupovat věcně, protože ten malý človíček není hlupák a vycítí, co se děje nebo má dít. A také nám tatáž fyzioterapeutka důrazně nedoporučovala nošení v šátku či nosítku, že by se tím Aliččiny problémy jen zvýraznily. Máme dbát na důslednou a správnou manipulaci a prý se projevuje tak, že jakmile už bude dostatečně stará, že bychom ji třeba i mohli nosit, stejně už nebude chtít být nošená, ale bude lézt všude kolem, protože je akční a zvědavá. A já se tak strašně těšila, jak ji šoupneme do nějakého krásného barevného nosítka (doma máme pro začátek i půjčenou jednu starou, trochu jetou Manducu) a vyrazíme do kopců, na festivaly atd. Nikdo netvrdí, že nosit NESMÍM, nemusím ji poslouchat, je to mé dítě. Ale jakmile už je vám jednou nasazen brouk do hlavy, že tím malé spíš uškodíte, už se prostě nebudete cítit v klidu a pohodě, když si ji připoutáte na břicho/záda. Alespoň já to prozatím nedokážu bez pocitu viny. Takto - třeba zatím - skončila éra Alice coby nošence...

Neb má Alice chronický průjem a výtěry na infekci jsou negativní, doktorka předpokládá, že má buď alergii na bílkovinu kravského mléka, nebo intoleranci laktózy. To abychom se nenudili, asi. Takže aktuálně zkoušíme různá speciální mléka (prozatím bez výsledku) a experimentujeme. Brr. Trávicí obtíže má ostatně Alice od malička - ještě jí nebyl ani měsíc a skončily jsme na pozorování v nemocnici - opět s průjmem, ubýváním na váze a nechutí k jídlu. K tomu přičtěte věčné ublinkávání, koliky, návštěvy dětského chirurga kvůli zúženému konečníku (a strkání jakési ohavné kovové tyčky do zadku - jeden by řekl, že na takovéhle hrátky má ještě čas...:-D) a kardiologie (nemá uzavřenou jakousi dírku mezi chlopněmi, ovšem není to nic tragického a možná se to ještě spraví) a máte konečně celou plejádu našich srandiček. Všechno jsou to víceméně klasické dětské problémy, ale když se všechny sejdou u jednoho miminka, mám pocit, že je toho na něj naloženo trochu zbytečně moc.


Takže.
Nejsem super máma, co v šátku na břiše dítě kojí při výstupu na Sněžku, přes den šije originální oblečení a po nocích pořádá alternativní akce pro jiné matky. Nikdy dokonalá nebudu. Ale dělám, co můžu.
Už skoro měsíc dceru nekojím, i když bych moc chtěla.
Nenosím ji v šátku, i když bych moc chtěla.
Nenechávám ji vyplakat. Nikdy. Klidně ať je rozmazlená, jestli je tohle k tomu předpoklad, ale nenechám ji samotnou řvát v postýlce, když ji něco trápí.
Spí v mé náruči, ve své postýlce, u nás v posteli nebo v košíku. Na každé z těch variant by si někdo našel něco špatného, ale mně je to fuk. Jí je tak dobře.
Nemáme kdovíjaký pevný režim. A nemám pocit, že by se dal s čtyřměsíčním dítětem zavést nenásilně.
Na procházky v těhlech vedrech chodím skoro výhradně navečer až večer a v parku jsem pak jediná krkavčí matka. Ta, která není doma obligátně v šest, protože doma se má být přece do Večerníčku (ze kterého ještě minimálně dva roky nebude mít stejně nic). Jenže my bychom s Alicí venku dřív asi zdechly, neb jsme asi obě stejně chladnomilné.
Nenabaluju ji do teplého oblečení, omývám ji vlažnou vodou, otužuju ji. A to přesto, že mi je vytýkáno, že nemá pořád přes dupačky ponožky, že je často nahá, že má krátký rukáv, a tak určitě nastydne. Ale když má teplé tělíčko, evidentně to zvládá v pohodě, ne?
Nezpívám jí moc dětských písniček, ale spíš ujetiny, co si sama vymyslím, nebo písničky, které sama poslouchám. Ty dětské už si totiž nepamatuju a ona se řehní stejně Mňáze a Žďorp jako Pec nám spadla.
Nešišlám na ni, nežvatlám, nepřeháním to se zdrobnělinami. Ale občas o sobě mluvím ve 3. osobě, mykám nebo vymyslím nějakou příšernost. Jsme jenom lidi, že.
Když vřeští, vřeštím taky. Je pak sice rozjívená a je slyšet přes půl parku, ale aspoň si otestuje, co její hlasivky umí a potrénuje mluvidla. Ze stejného důvodu se na ni pitvořím jak idiot, vyplazuju jazyk a vydávám prapodivné zvuky, i když pak musím vypadat jako případ pro Chocholouška. Alice se mi ale odmění bezelstným hlasitým smíchem, který je snad to nejkrásnější na celém světě.
Neoblékám ji do růžové či volánků, i když si pak většina lidí myslí, že je to kluk. A náušnice dostane, až uznám za vhodné, a ne teď, kdy jí to může být úplně buřt a akorát si je těma svýma neposednýma ručkama rozdrápe.
Nepase koníky a tak vůbec není ukázkově tabulková, zato naprosto suverénně chytá věci do ruky a neomylně je strčí do pusy, krásně si brouká, zvědavě sleduje všechno, co se kolem děje, a dokonce se umí převalit na oba boky a občas až na bříško - sice svým velmi osobitým, zřejmě "nesprávným" a "nevhodným" způsobem, zato z toho má srandu a novou zábavu.

NENÍ DOKONALÉ DÍTĚ. A JÁ NEJSEM DOKONALÁ MATKA.
JE TO NÁROČNÉ MIMINKO.
VŠECHNO JE ÚPLNĚ JINAK, NEŽ JAK JSEM SI PŘEDSTAVOVALA. (Tedy až na to, že jsem chtěla zrzavé, akční a trochu zlobivé dítě. To se mi splnilo do puntíku...:-))
ALE UŽ MI JE TO JEDNO. ZBOŽŇUJU JI NADE VŠE, I KDYBY MĚLA STOKRÁT VYBOČOVAT Z TABULEK. A I KDYBY MĚ MATKY Z JEDNOHO ČI DRUHÉHO BŘEHU STOKRÁT ODSUZOVALY.
VLEZTE MI VŠICHNI NA ZÁDA.
JSEM ŠŤASTNÁ.
:-))






 


Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 18. srpna 2017 v 21:55 | Reagovat

Vedete sním opravdu překrásný život. :) Nedivím se, že jste šťastní. :)

2 zazvorek zazvorek | 18. srpna 2017 v 22:06 | Reagovat

[1]: Děkuji :-) Občas je to dost náročné, ale myslím, že se tomu všemu jednou zasmějeme :-)

3 Veki Veki | Web | 19. srpna 2017 v 11:51 | Reagovat

Chvíli jsem u toho čtení brečela a chvíli se smála. Pod hodně věcí bych se podepsala, a u hodně věcí jsem ráda, že jsem je nezažila.
Úplně souhlasím se stresem kolem kojení... já tedy moc děkuji za to, že můžu pořád kojit a doufám, že to vydrží ještě nějaký ten měsíc. Ale to, co se kolem kojení dělo v poroodnici, bylo hrozné. Nebo spíš byli hrozní někteří jedinci, kteří si říkají dětská sestra... "Vy jste ho špatně naučila sát." Jako proboha jak špatně naučím dítě sát, vždyť je to jeho vrozený reflex. Doma pak malý asi 14 dní jedl téměř nonstop a přitom nepřibral a ve chvílích, kdy nejedl, tak plakal... bylo to vyčerpávající a dodnes mě ze spaní budí debilní vtip, o který se pokusil přítel: "No,když ty mu nedáš najíst." Byla jsem vyčerpaná, malý se kojil i přes hodinu a tohle mě fakt zasáhlo. Naštěstí se to postupně srovnalo. Mám nakonec doma i váhu, takže si malého můžu zvážit a nemusím se stresovat, jestli bude mít na kontrole o deko víc. Nakonec se ukázalo, že za jeho pomalý rozjezd (a ne že by teď byl nějaký pořízek) může srdeční vada, prostě to neudejchá, a tak pije míň.
Doktory taky poslouchám, jediné, co mě trošku štve je to, že nikdy neřeknou nic pořádně. S tím srdcem jsem slyšela asi 3 různé diagnózy (včetně té dírky, jak to popisuješ) a i když už asi přišli na to, co je špatně, tak stejně nevím, na čem jsme, neboť nás ještě čeká vyšetření v Motole. U pediatra se na nás soucitně dívají a dělají nám preventivně různá vyšetření (krevní obraz je to jediné, co z toho vlastně vím).
Takže vyřvat malého taky nenechávám - už takhle je jeho srdíčko vytěžováno na 160 % a rozhodně netoužím po tom si vyzkoušet resuscitaci kojence. Samozřejmě, že si občas popláče, něčeho se lekne, něco ho někde píchne nebo tak, ale aby vřískal v postýlce, protože je tam sám a bojí se, to nikdy.
Mám ale radost z toho, že se nám začalo dařit nošení v šátku, že už ho umí lépe dotáhnout a malý už víc spolupracuje. A třeba se Ali ještě nosit bude, znám dost dětí, které se staly nošenci až později, spíše je pak prý problém zvyknout si na tu váhu dítěte.
A víš co? Mám pocit, že ty dokonalé matky je jen dobrý marketing :-)

4 Adivey Adivey | 19. srpna 2017 v 22:05 | Reagovat

Milá Zazvorku,
také leccos z popsaného mohu podepsat. Hlavně ty pocity na začátku mateřství. Nikdy dřív jsem si ani nechovala miminko. V porodnici jsem měla štěstí na báječný personál, takže se mi ani nechtělo domů. Propustili nás ale rychle a já doma propadla panice, že vlastně nevím, co dál. Internet jsem pro jeho protichůdnost názorů zavrhla okamžitě. Zůstala mi tak jen literatura, která mě ale akorát vynervovala. Vše se ale vždy spravilo, když jsem to přestala hrotit a vnímat jako obrovský problém.
A např. nošení. Dcera se do 5 a půl měsíce nechtěla nosit vůbec. Tak jsme drahou Manducu uložili "třeba pro další dítě". Pak se naučila stoupat si na 4 a klekat a začala vylézat z kočárku. Ještě neseděla a na sporťák mi přišla malá, tak jsem zkusila opět Manducu a najednou tam byla spokojená. Rozhlížela se nebo spala. Jako hotový nošenec. Teď je ráda v kočárku i v nosítku. (Navíc na Manducu nedám dopustit co se rozložení váhy dítěte týče. I nyní asi 10 kg dítě nosím jako nic, přitom batoh téže váhy nemůžu urvat). Tak neházej flintu/šátek/nosítko do žita!
A ještě poznámka ke kojení - to vůbec nemá cenu řešit a dělat si z toho vrásky. Z vl. zkušenosti: není "krásnější" mateřský paradox, než ten, jak rychle se poznámky "doufám, že kojíš" mění v "doufám, že už nekojíš" z úst týchž kritiků ;-)
Mnoho energie (ne na supermatkování, které je stejně jen optický klam a lež sociálních sítí), šťastných dní a hlavně ZDRAVÍ přeji! Alice je nádherná. Užívejte, jak jen to jde.
Bára

5 zazvorek zazvorek | 20. srpna 2017 v 22:26 | Reagovat

[3]: To je právě to, že do křehké poporodní psychiky vstoupí nepříjemné sestřičky a leckdy nevhodné komentáře a člověk je z toho hned tumpachovej, když je to pro něj poprvé. Navíc Alice se taky kojila dlouho a doteď se s flaškou strašně courá, jiná dítka prý flašku vyžahnou za deset minut a nám to trvá půl hodiny v lepším případě...Bůhví, co za to může.
Moc mě mrzí, že má váš malej problém se srdcem, ale pěvně věřím, že to nakonec dopadne dobře ;-) Nás na kontroly na kardio posílali taky, ale prý to není tak závažná vada a většina lidí s touhle diagnózou víceméně normálně funguje. Držím vám palce ;-)
Nosit ji nejspíš ještě v budoucnu zkusím, uvidím, jestli se jí to bude líbit, ale počítám, že při její zvědavosti a neustále se víc a víc rozvíjejícím temperamentu v klidu v nosítku rozhodně nebude :-D I když možná raději než v kočárku, odkud nevidí vůbec nic...

6 zazvorek zazvorek | 20. srpna 2017 v 22:34 | Reagovat

[4]: Mně se tedy domů z porodnice chtělo, protože jsme tam zkejsly déle, ale doma to bylo přesně tak, jak píšeš - najednou totální bezradnost, co mám s tím miminem dělat :-D A nakonec jsem zůstala taky jen u knížek, i když ty mě občas dost rozčilujou, takže jsem se odhodlala dělat to po svém a pak si vždycky u doktorky vyslechnout, co je zase špatně...:-D
Manducu určitě neodložím, kdo ví, co bude, a třeba se může hodit pro případné další dítě :-) A hlavně pořád doufám, že se to srovná, a nošení si ještě všichni užijeme.
Jo, s tím kojením máš pravdu - když nekojíš, jsi hrozná, když kojíš moc dlouho, jsi hrozná taky, prostě pokud nekojíš půl roku a pak nezačneš se zeleninou, je všechno špatně...:-D
A děkuji, mně se naše dcera opravdu líbí, myslím, že se nám fakt povedla :-)
BTW nemívala jsi taky nějaký blog? Nebo se pletu?
A asi máte obě pravdu, že supermatky jsou do jisté míry klam. V médiích asi ano. ALe já takové znám i v reálu, jak to sakra dělají? :-D

7 Veki Veki | Web | 20. srpna 2017 v 23:03 | Reagovat

[6]: Já musím říct, že z toho "co mám s miminem dělat" jsem bezradná nebyla. Asi proto, že mám o 12 let mladší sourozence a zůstalo ve mně trošku toho, když byli (dneska těžcí puberťáci) mimina. Dokonce si v porodnici mysleli, že mám už druhé. :-D

8 Alča Alča | E-mail | 21. srpna 2017 v 22:17 | Reagovat

Ve spoustě věcí s tebou naprosto souhlasím, snad i ve všech :-D. Porod jsem sice také neměla "nejpřirozenější", avšak v porovnání s tebou to byla brnkačka, nicméně nám malá po porodu také nechtěla přibírat, pustili nás až po pěti dnech a doma jsem se cítila naprosto bezradná. Ještě bezradnější poté, co začala opět ztrácet na váze, protože stále více spala než jedla. Já jsem se nakonec rozkojila a kojím malou doteď a je pravda, že už si mnoho přihlížejících klepe na čelo :-D. Spousta matek je toho názoru, že dítě po roce věku už kojení k ničemu nepotřebuje a mělo by se samo odstavit. Já ji klidně budu kojit i do tří, pokud o to bude stát ;-). Znám ale i matky, které kojit nemohly a jejich děti rozhodně nevypadají nedomrlé a opožděné. Dokud byla Mařenka mimino, nosívala jsem ji v šátku často a ráda (a myslím, že i ona byla ráda, když tam spokojeně chrupkala, nebo se zvědavě rozhlížela), teď už radši běhá a z šátku se vymotá, takže jsem přešla na nutné poponášení v nosítku. Jsou děti, kterým prostě nošení nevyhovuje, zkus to za pár týdnů, třeba se chytne. Jinak nejsem dokonalá matka, nemám dokonalé dítě a NESTYDÍM SE ZA TO! Dokonalé matky, TRHNĚTE SI NOHOU! Jsem svá a mám svéhlavou dceru. Občas spolu bojujeme, přesto se stále milujeme. Nezáleží na tom, že dítě zrovna nezapadá do tab. 3, řádek 1, sloupec b. Hlavní je naslouchat individuálním potřebám dítěte a snažit se je plnit, což ty rozhodně děláš, takže jsi SKVĚLÁ MATKA, a to je lepší, než být dokonalá ;-).

9 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 22. srpna 2017 v 0:39 | Reagovat

Z umělé výživy si nic nedělej, je spousta dětí, které vyrostly na umělé výživě ( včetně těch mých ). Proč má malá průjem, to netuším, to patří do rukou pediatra. Na tu dečku se vykašli, ale zkus jednu věc. Asi by měla širší roznožení, kvůli nedorostlým jadýrkům, tak jí dávej přes jednorázovou plenku ještě obyčejnou složenou naširoko. Je to trochu omezující, ale ne natolik jako dečka. Já prý měla něco podobného, jenže před skoro 50 lety to bylo ještě trochu brutálnější než dnes. Měla jsem prý jakýsi postroj, který obepínal nohy a držel je v širokém roznožení, připoutaný řemínky k ramenům. Prý to bylo i dost tvrdé. Nic z toho si naštěstí nepamatuju a Alička si taky z toho mučení nic pamatovat nebude. Jestli ji chceš začít nost b šátku, začni hned, protože později už ji neuneseš. Nechápu proč bys ji nemohla nosit. Budeš mít asi trochu hyperaktivní dítko, ale to není překážka nošení dítěte. Já bych to tedy klidně zkusila a dokonce si myslím, že by se mohla i docela rychle uklidnit. Bude cítit tvoje tělo a bude se cítit v bezpečí. Nemusíš se bát, pokud tvoje dítě nedělá to, co by ve 4 měsících dělat mělo ( podle tabulek ). Všechno dohoní. Tak hold nebude chodit v 11 měsících, nebo v roce, ale až v roce a půl. No a co. Jednou to bude. Řiď se obyčejným selským rozumem a měj na paměti, že DÍTĚ NEPOTŘEBUJE DOKONALOU MATKU, DÍTĚ POTŘEBUJE MATKU SPOKOJENOU A SEBEJISTOU. Přijme její klid a sebejistotu a bude vyrůstat ve spokojeného člověka. Každé dítě se vyvíjí svým vlastním tempem. Naslouchejjí a ona si sama řekne co potřebuje. Brzy se naučíš rozeznávat druhy pláče a zjistíš velmi rychle, jestli pláče, protože má hlad, nebo jí je zima, potřebuje přebalit, nebo ji trápí větry. Sleduj jak se vyjadřuje celým tělem. Všechni jednou přejde a na trápení s malým miminkem budeš jednou ráda vzpomínat a budeš ráda dávat k dobru, jak si se netrápila. Budeš jednou velmi hrdá na to jak jsi to zvládla. Věř matce 4 dětí. Když máš více dětí, poznáš jak je každé jiné. Dokonce i jednovaječná dvojčata se od sebe liší. ;-)  ;-)

10 Veki Veki | Web | 23. srpna 2017 v 12:37 | Reagovat

Ono je to s tou dokonalostí asi tak, že si ji musíme sami definovat... vsadila bych boty, že jsou matky, které si myslí, že jsou dokonalé a pro mě by jejich způsob výchovy byl nepřijatelný... TÁKŽE prďme na to. :-) Jasně, že člověk pochybuje a že zpětně si možná řekne, že to měl udělat jinak, ale to je, řekla bych, takový základní zákon bytí.

11 veruce veruce | Web | 23. srpna 2017 v 21:16 | Reagovat

Prakticky platí, že ta máma, která o sobě zdravě pochybuje, nemůže být špatná máma :-)
A jinak tedy můžu jen smeknout. Já si myslela, že je to s malým velmi náročné, protože to byl mazel a nenechal se odložit a protože pořád křičel. Nebyla jsem připravená na to, že některé děti nechtějí být v postýlce ani minutu denně a nečekala jsem, že prořve 7 hodin denně. O mém porodu jsi četla u mě, spánek malého a jeho ukřičenost a náročnost beze sporu pramenila z něj. To vím teď a kéž bych to věděla už tehdy. Kéž bych už před rokem a půl četla knihy od Alethy Solter (Moudrost raného dětství a Slzy raného dětství), to je něco, co by si měla přečíst každá nastávající máma, aby pochopila, proč některé děti pláčou víc než jiné.

Jinak malé přeju, ať se ze všech těch miminkovských neduhů vylíže, máte toho dohromady naloženo opravdu hodně. A že nepřibírá tabulkově? Podle fotek vážně podvyživeně nevypadá a každé dítě nemusí vypadat jako panáček od Michelinu 8-) A že se nechce nosit? Může to přijít časem. Malý se sice zase nechtěl vozit v kočárku, ale okolo 4 měsíců se nechtěl nosit ani v šátku, jen na rukou, potom už jsme na ven přešli na nosítku a nosí se do teď, dokonce jsem kupovala už druhé, protože z Manducy vyrostl :)

Jo a ještě k tomu času na šití a tak - já poprvé čas na něco jiného než sezení u počítače (když jsem s malým šátku hopsala na míči) měla poprvé tak v jeho 9 měsících, spíše ještě později. S náročnějším, resp. kontaktním dítětem se to dělat nedá, ale odměna za veškerou péči v prvním roce se dostaví hned v tom druhém. Takže nechť si všichni, kdož hlásají něco o rozmazlování společným spaním, nošením a nenechávám vyřvat, trhnou nohou a užijou si pak nesnesitelného puberťáka 8-)

12 zazvorek zazvorek | 28. srpna 2017 v 16:17 | Reagovat

Dámy, všem vám moc děkuji za podporu,alespoň nemám pocit, že jsem spadla z jiné planety na místo plné vyladěných zenových supermatek :-D

[7]: Tak tuhle zkušenost ti opravdu závidím. Na druhou stranu asi jsem aspoň sestřičkám v porodnici připravila některé zábavné momenty :-))

[8]: Alí, ty jsi taková moje záchrana, vždycky mě svými zkušenostmi dokážeš uklidnit, že se svět nezboří ;-) Musíme se vídat častěji! :-D
Jinak ti moc fandím, že pořád kojíš, z těch hloupých pohledů si nic nedělej, na nás všude zase blbě koukaj, že chudáka dítě krmím z flašky... si nevybereš.

[9]: Děkuji za milá slova podpory :-) Široké balení s plínou měla malá už v porodnici, ale na další kontrole už jí šoupli dečku, že jí prý široké balení nestačí... Teď začínám používat látkové pleny, tak to třeba tu hloupou dečku aspoň trochu nahradí. Jinak ten postrojek měla i moje ségra, jmenuje se to Pavlíkovy třmínky a vypadá to teda fakt strašidelně. Ségra to prý nosila tak dlouho, že se naši báli, že nebude chodit, a nakonec všechno rychle dohnala, takže doufám, že Alička nakonec taky zvládne všecko :-) Holt třeba se zpožděním... U toho nošení nejde ani tak o to, že by se jí to nelíbilo, v šátku se obvykle rychle krásně uklidnila, ale v poslední době se v něm hrozně zaklání a prohýbá a já ji takhle prostě nosit nechci, nepovolí se do takové té "žabičky" a nechci akorát podporovat její problémy :-( Jinak je rozhodně pravda, že miminko potřebuje sebejistou mámu, jinak je nervózní taky. Mně teď hodně pomohla krátká dovolená, na které jsme byli všichni tři - zklidnila jsem se, zjistila, že s Alicí zvládáme i polní podmínky a že mi je úplně jedno, co si o nás kdo kde myslí :-)

[11]: Jojo, o těhlech vašich bojůvkách se spaním jsem si u tebe četla ;-) Ale přesně jak píšeš - nebyla jsem připravená na to, že miminko prostě nemusí nutně prospat většinu dne, zato ho může většinu prořvat; obzvlášť když to naše šestinedělí skutečně prospalo jako Šípková Růženka. Nezdá se mi, že by Alice byla kdovíjak kontaktní, ale je fakt, že jinak než v náruči usnout neumí, jen výjimečně na hodně dlouhé procházce v kočárku (a to spíš usne nudou :-)) Každopádně vyžaduje, abychom si jí všímali, dělali s ní opičky, hráli si s ní a nosili ji v náručí, takže nějaká samostatná činnost pro mě přes den neexistuje, prostě to s ní nejde. Doufám, že se jednou ukáže, že to nasazení mělo na její vývoj kladný vliv :-D Jinak Manduku stále neodkládám, ale když jsem ji do ní tuhle šoupla, kroutila se jako hádě a chtěla okamžitě ven...A podvyživená opravdu není, ale přibírá hrozně pomaloučku, ona se prostě narodila veliká, a tak vypadá jako cvalda, i když je na váze zaseklá :-D

13 Veki Veki | Web | 31. srpna 2017 v 21:59 | Reagovat

[12]: Já si na tebe vzpomněla tuhle v čekárně u doktorky, byla plná matek, ale řeknu ti, že žádná z nich mi nepřipadala jako supermeganejlepší. Většina z nich na mě působila dost vynervovaně, možná až naštvaně...(rozhodně nechci nikoho soudit, je to jen můj pocit, seděla jsem tam mezi nimi hodinu, než jsme přišli na řadu).  Jak jsem tak začala přemýšlet, napadlo mě, že jsou tak vystresované možná právě proto, že se snaží být dokonalé a perfektní. A tak jsem si uvědomila, že to nejdůležitější (a psala to tady moje mamka) je, být v klidu a pohodě. Trošku si to užívat, možná se trošku dívat na svět dětskýma očima a být tu s dětmi, ne vedle nich. A to se ti určitě daří. A doufám, že aj mně (i přes všechny krize, zvědavé sousedky, babizny v MHD a prodavačky v márketu).

:-) A že jste vypadli na chvíli pryč je dobře - moc dobře vím, jak mi pomůže vypadnout z bytu, když je krize.

Tak zdar a sílu všem :-)

14 zazvorek zazvorek | 6. září 2017 v 22:54 | Reagovat

[13]: Tak to máš štěstí, protože mně se právě zdá, že všude potkávám jen vychechtané spokojené ženské, co mateřství aspoň naoko zvládají levou zadní :-) Na druhou stranu - většinou jsme jediné, kdo všude blbne, skotačí, dovádí, křičí a dělá neplechu, zatímco ostatní miminka jsou hodná, hrají si s hračkami a maminky se na ně smějou...toliko k tomu pohledu na svět dětskýma očima :-)
Tak hodně sil i vám a pořád tolik vyrovnanosti v životě, jako snad máš už teď ;-)

15 sugr sugr | E-mail | Web | 8. října 2017 v 17:23 | Reagovat

Nejkrásnější období mého života! :-)

16 zazvorek zazvorek | 8. října 2017 v 20:56 | Reagovat

[15]: Šestinedělí za nejkrásnější období svého života považovat rozhodně nikdy nebudu, ale s každým dalším měsícem mi to naše společné bytí připadá lepší a lepší :-)

17 Bára Bára | Web | 13. října 2017 v 23:16 | Reagovat

[6]: Nojo, poslední můj blog vzal za své (přestala jsem na něj psát) v těhotenství, kdy mi bylo pořád zle. Volné (někdy i nevolné) chvilky jsem prospala. A po porodu už na to není ta správná konstelace čas + chuť zároveň vůbec :-(

18 zazvorek zazvorek | 14. října 2017 v 21:30 | Reagovat

[17]: Rozumím, ale je to škoda. Pamatuju se, že jsem na tebe narazila u Lucie a teď jsem si nebyla jistá, jestli si tě spojuju se správnou osobou...:-) Taky mám od dob těhotenství útlum (hlavně proto, že většinu mých článků tvoří reporty z výletů, kterých je teď pochopitelně poskrovnu). I když teď zas mám nové velké téma - dceru... Tak třeba až ti dcera odroste, sedne na tebe zas múza a chuť do psaní ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama