Říjen 2017

Knižní dotazník (A-Z)

8. října 2017 v 21:33 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Od Veruce sprostě přebírám zajímavý knižní dotazník, neb mám černé svědomí, že tu za září nemám ani jeden článek, a tak se to snažím dohnat vším možným.

AUTOR, OD KTERÉHO JSEM ČETLA NEJVÍCE KNIH:
Haruki Murakami (10 knih)
Miloš Urban (8 knih)
J. K. Rowling (8 knih)
Jsou to ovšem výjimky, neb málokdy čtu víc titulů od jednoho autora.

BOOKOHOLIKOVO PRAVIDLO ČÍSLO 1:
Mít rád knížky a chovat se k nim s úctou :-)
No a samozřejmě co nejvíc číst. Ale to se rozumí.

CITÁT Z KNIHY, KTERÝ BYCH SI ZARÁMOVALA:
Neustále si z knih vypisuju úryvky, které mě nadchnou, mám jich popsané celé sešitky a vybrat ten nej nejde.
Takže jen namátkou:
"Vlastnictví čehokoli nového a drahého jen odráží majitelův nedostatek smyslu pro teologii a geometrii." (Ignácius Reilly a jedna z jeho mnoha perel ve Spolčení hlupců)

DŮLEŽITÁ KNIHA MÉHO DĚTSTVÍ:
Paní Láryfáry
Bubáci z Pampelic
A vůbec, každá knížka je v dětství důležitá. Ale tyhle jsou asi top do dneška.

E-KNIHA, AUDIOKNIHA, NEBO PAPÍROVÁ KNIHA?
Jednoznačně papírová!! Hezká (stará i nová) knížka je pro mě skoro fetiš, ta vůně, provedení, jak se pěkně povaluje v knihovně/na nočním stolku/na posteli/úplně kdekoliv po bytě, můžu si do ní psát poznámky, podtrhávat...
Ale audioknihy jsou taky bezva vynález. Třeba k domácím nebo ručním pracem, ke kreslení, vybarvování, třídění a upravování fotek... A hlavně tak člověk dostane do hlavy i tituly, které by normálně neměl potřebu číst, anebo jsou tak fenomenálně namluvené, že to přebije i papírovou verzi.
E-knihy zatím moje srdce vůbec nezasáhly. Jsem kromaňonec.

FIKTIVNÍ POSTAVA, SE KTEROU BYCH PRAVDĚPODOBNĚ CHODILA NA STŘEDNÍ:
Kdybych si mohla vybrat, tak by to byl asi někdo jako Jonathan Strange nebo pan Darcy (i když na střední by pro mě asi byli trochu starý). Hmmmmm....
Reálně by to byl asi Jarka Metelka. :-)

GEJZÍRY EMOCÍ VE MNĚ VYVOLALA KNIHA:
Takových jsou mraky. Knihy na mě působí sugestivněji než filmy, často je prožívám dost intenzivně. Ale namátkou třeba Tobias Lolness
Dva životy pana Perla nebo
Romance pro křídlovku.

HAHA, U TÉHLE KNÍŽKY JSEM SE SMÁLA NONSTOP:
Spolčení hlupců
Válka o zadnici Dona Emmanuela
Miluju knížky, u kterých se směju!

CHCI, ABY VYŠLO V ČEŠTINĚ:
Jsem ostuda, ale cizojazyčně čtu jen z nutnosti a jen odborné věci. Na ostatní si vždycky počtám v překladu, takže nutně nepotřebuju nic.

I KDYŽ NEMÁM ČAS ČÍST, VŽDYCKY SI NAJDU ČAS NA KNIHU OD...:
Asi Miloše Urbana a Haruki Murakamiho. Ani u jednoho už to není, co bývalo, ale zvyk je železná košile a zvědavost je zvědavost.

JEDNA KNIHA, KTEROU BYCH SI VZALA, KDYBYCH UVÍZLA NA MĚSÍCI:
Jakoukoliv hodně tlustou knihu o umění (samozřejmě i s ilustracemi a reprodukcemi). Alespoň bych si dloooouho a podrobně mohla prohlížet obrázky a Měsíčňanům bych mohla ukazovat, jak je ta naše planeta krásná. :-)

KNIHA, KTEROU ASI NIKDY NEDOČTU:
Kompletní Sen v červeném domě. Je to krásná kniha, ale taaaak dlouhá a pomalá...

LITUJI, ŽE JSEM JAKO MALÁ NEČETLA:
Pipi Dlouhou punčochu. Viděla jsem ji až jako film a ta zrzavá culíkatá holčička mi byla děsně nesympatická. A přitom Pipi je úplně boží, což si potvrzuju teď, když ji čtu naší dceři.

MOJE OBLÍBENÉ MÍSTO NA ČTENÍ:
postel
houpačka (dnes už nevyužívaná)
čajovna

NEJLEPŠÍ DRUHÝ DÍL V SÉRII:
Série obvykle nečtu, takže těžko soudit... Snad třeba Dokonalý nůž z trilogie Jeho šerá hmota. Ale popravdě už si to moc dobře nepamatuju.

O KTERÉHO KNIŽNÍHO HRDINU JSEM SE NEJVÍC BÁLA?
Tobias Lolness. Ale jinak o ně strach nemám, to, co se s nimi děje, prostě patří k příběhu.

PRÁVĚ ČTU:
Krajina a paměť
Krajina kovaných křížů
Žízeň po životě
A nějaké časopisy, co jsou po ruce, neb mimino nedovoluje zatím nic číst kontinuálně...

QaA NA TĚLO: NIKDY BYCH NIKOMU NEPŮJČILA...
Nemám problém knihy půjčovat, pokud se mi vrátí. Snad jen nějaké prehistorické kousky, kde jsou mé předškolní čmáranice, ale ty by zas nikdo neměl zájem si půjčovat. :-)

RETELLING, KTERÝ ORIGINÁLNĚ PŘEKROUTIL PŮVODNÍ PŘÍBĚH:
Nic takového jsem nikdy nečetla. Asi.

SPÁNEK JDE STRANOU, KDYŽ ČTU...
Prostě něco chytlavého a napínavého. Pamatuju si doby, kdy jsem netrpělivě očekávala každý nový díl Harryho Pottera, a hned ten den jsem ho nutně musela přelouskat, abychom si o tom s kamarády mohli druhý den povídat.

TŘI NEJOBLÍBENĚJŠÍ KNIHY:
Ne, prostě nedokážu vybrat. Koukněte třeba sem: https://www.databazeknih.cz/doporucene-knihy/zazvorek-62352 a to jich tam ještě fůra chybí.

UKAŽ KNIHOVNU:
Popravdě jsem zrovna teď hrozně líná vstát a jít některou z nich vyfotit. Pardon.


VYTÁHNI 13. KNIHU ZLEVA Z 1. POLICE ODSPODU:
Gotické umenie Slovenska
Ale není to fér, knihovny máme čtyři, takže se na výsluní hřeje jen tahle.

WC KNIHY ANEB CO ČTU NA ZÁCHODĚ:
Nikdy tam nevysedávám tak dlouho, aby mělo smysl něco číst. Maximálně plátek Žít Ústí, který nám chodí do schránky, anebo Okamurovy předvolební noviny, které jsou tak strašně vtipné, že je škoda, aby hned putovaly do sběru. Škoda jen, že se s nimi nedá utřít zadek.

X KRÁT JSEM ČETLA:
Už dávno nečtu knížky opakovaně (vždyť na světě je tolik knih, které čekají, až je objevím!), ale nejvíckrát asi
Paní Láryfáry
Bubáci z Pampelic
Hastrman

YOUNG ADULT KNIHA, KTEROU BY MĚLI ČÍST VŠICHNI BEZ OHLEDU NA VĚK:
Nejsem si úplně jistá, co se pod tím všechno skrývá. Ale jestli jde o to, že to je kniha určená primárně odrostlejším dětem, tak Tobias Lolness. Nádherné, dojemné, dobrodružné a strašně pravdivé.

ZE KTERÉ KNIHY BY MĚLI UDĚLAT FILM?
Nikdy neskáču radostí, když zfilmují něco, co mám ráda. Jakmile pak ten film vidím, už nikdy se nedokážu vrátit do toho blaženého "panenského" stavu, když ještě postavy měly mnou utvořenou podobu. Navždy už mají ksichty a výraz herců.

Pochodem Náchodem a kolkolem

8. října 2017 v 20:15 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Poznámka na úvod: tenhle článek tu měl být skoro před dvěma měsíci, ale jelikož už teď už na našich cestách fotí jen Jenda, vydyndat z něj fotky je nadlidský úkol... (ale stejně tě mám ráda, fakt! :-)). Takže je to v těch upršených studených dnech taková pěkná vzpomínka na léto (jehož horké dny mi ale fakt nechybí).

Naše první dovolená ve třech přirozeně nebylo žádné divoké a exotické dobrodrůžo, ale poklidné objevování českých luhů a hájů. Nebo spíše znovuobjevování, neb jsme se vydali do východních Čech, které máme s Jendou už tak trochu prozkoumané (viz třeba tu: http://zazvorek.blog.cz/1204/velikonoce-u-viktorky). Díky práci jsme měli možnost ubytovat se na zámku v Náchodě, takže jsme pár dní podnikali výlety po blízkém okolí. A po večerech tam naše drahá dcera svým libým zpěvem vyháněla zámecká strašidla...



Mlžná jsou ta náchodská rána...

...ovšem večery jsou tu slunné.

Chystám se naše dítě utopit v zámecké kašně.




Soustředili jsme se spíš na známá místa, protože u nich se alespoň dalo předpokládat, že se tam dostaneme s kočárem. Ale nakonec jsme zjistili, že se s ním dokážeme dostat takřka všude...
Kupříkladu jsem se někde dočetla, že do Pekla (NPP) k turistické občerstvovně navržené Jurkovičem se dá v pohodě dojít s kočárkem. Asi tím byla myšlena asfaltka, která skutečně vede pohodlně z Nového Města nad Metují až do Pekla. My jsme ovšem zvolili turistickou trasu podél řeky Metuje a byli tak trochu za exoty (když už kolem někdo prošel, díval se na nás tak jako: "Hmmm, no když myslíte, že tam s tím projedete"...), ovšem užili jsme si krásnou cestu lesem pod skalami. Dobrá zpráva pro kočárkáře je, že se to dá. Sice to po většinu cesty dost drncá (Alici to úspěšně uspalo) a místy je lepší kočárek přenést kvůli terénu, kořenům, velkým kamenům atd., ale zvládnete to. Zpátky jsme ovšem kvůli času už zbaběle vybruslili na asfaltku a byli v Novém Městě dvakrát rychleji.
Jinak ta chata vypadá, jako by se na ní vyřádil Josef Váchal. Super.


V Novém Měste nad Metují jsme jen poobědvali, nakrmili a prošli si zámeckou zahradu. Moc se těším, až budeme s Alicí moct chodit i na prohlídky, ale v zájmu ostatních návštěvníků a při troše soudnosti to ještě na delší čas odložíme. Však ona si toho s námi chudák v budoucnu ještě užije...:-)

Taky jsme byli v tamním Disneylandu, totiž Babiččině údolí. Před lety jsme s Jendou byli díky práci ubytovaní na Starém bělidle, to bylo ovšem na Velikonoce a všude byl klid. Teď tam proudily davy turistů a asi se někde rozkřiklo, že se tam dá skvěle drandit s kočárkem, protože kdo ho neměl, byl tam za exota. Kočárková mafie. Ještě že jsme alespoň jednou zapadli do davu...:-D Jinak je ovšem překvápko, co všechno se kolem příběhu Babičky dá vymyslet. Za velkou zhůvěřilost považuju třeba toto: https://www.zamek-ratiborice.cz/cs/babiccino-udoli/babiccin-kosik (fuj, stydím se za nás). Původně jsme chtěli dojít až na hrad Rýzmburk, ale opravují se tam mosty a kdoví co ještě a lesní cesty jsou uzavřené. Takže jsme u Viktorčina splavu, kde se davy a kočárky nakupily na jednom místě, zmizeli do lesa jen tak nazdařbůh, a tam už jsme se ocitli úplně sami. Krásnou alejí a krajinou jsme se vydali zpět do Ratibořic. Byli jsme na dohled od Babiččina údolí, a přitom nikde ani živáčka. Tak už to bývá u klasických turistolapek; stačí uhnout sto metrů od cíle a máte klid na stejně krásném místě. Jo a s kočárkem se tam dá drandit taky. I po zámeckém parku v Ratibořicích. Prostě všude kolem.

Pózování před sousoším Naštvaná babča, strašidelné děti a jejich pes.




"Jupííí, vzali jste mě na výlet! Jsou tu stromy a jablka a vosy a tak. To je žůžo. A i když je vedro, mám dobrou náladu."

Když krmit venku, tak s hezkým výhledem a šuměním stromů nad hlavou.

Hlad nás zavál i do České Skalice. Je to hrozná díra. Ale naproti Muzeu Boženy Němcové mají výbornou zmrzlinu...:-)

Taky jsme se jeli podívat na Dobrošov na další Jurkovičovu chatu a taky pevnost z třicátých let. V chatě zrovna probíhalo nějaké veliké mecheche, takže jsme se courali akorát kolkolem, nakrmili a šli se projít k pevnosti. Opět jsme si potvrdili, že kočárek nezná hranic (skoro). Prostě jsme šli loukou, polem. Pak jsme se vrátili k Jurkovičovi. Tahle chata oproti pekelské vypadá mnohem víc jako Pustevny, řekla bych. A jak je veliká, tak poskytuje pěkný stín, čehož jsme při krásném teplém podvečeru využili, rozbalili si za chatou deku a váleli se tam s Alicí. Když nemůžeme dovnitř, občerstvíme se alespoň venku!



Když venčí tatínek, jede se na opevnění...



Strážce pevnosti.

"Nojo, i bunkry mě baví. Hlavně že mě větráte venku."

"Ale jestli mi hodláte dál nasazovat tyhle hloupý cyklistický čepice, tak se vám na nějaký výletování vybodnu."



No a taky jsme samozřejmě chodili po Náchodě. Teda popravdě, panorama pod zámkem je opravdu k pláči. Hradbu paneláků střídá ruina vedle ruiny, obrovské rumiště po textilce Tepna, vedle další (brzo)ruiny... vypadá to jako velmi smutné místo k životu. Zámek je oproti tomu posazen malebně na kopci, jako by tam nepatřil, a od něj vede směrem z města v zalesněných svazích krásná dlouhá alej s lesním vojenským hřbitovem, kde se dají dělat moc pěkné procházky.

V den, kdy jsme se vraceli domů, jsme si ještě udělali mezizastávku v Hradci Králové. Tedy, nakonec jsme tam trajdali až do sedmi večer, kdy už jsme usoudili, že se opravdu musíme přemístit domů, ať nepřijedeme o půlnoci. Nejprv nás vítr zavál (a to doslova, protože hrozně foukalo) do muzea. Expozice o dějinách města je fajn, ale co teprv ten Kotěrův barák! To je muzejní kousek sám o sobě. Nádhera, nad kterou srdce plesá. Tedy alespoň to moje, tehdejší Hradečáci z toho možná tolik vyplesklí nebyli. Prochodili jsme město, zkonstatovala jsem, že kdyby se Hradec přesunul k nám do Českého středohoří, bylo by to nejúžasnější místo k žití pod sluncem, a tradá domů. (Středo-východočeši prominou, ale z jejich placaté krajiny mi srdce fakt neplesá.)

Se vzděláváním se má začínat brzo. Jestli se nám dcera na památky, umění a historii jednou vybodne, na naší straně chyba nebude...:-)


...zejména když už z kočárku okouní po Kotěrovi, Preislerovi a dalších kámoších.