Listopad 2017

Óda na podzim

27. listopadu 2017 v 23:07 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Podzim je hroznej prevít.
Já vím, takhle by óda na něco - cokoliv - začínat neměla. Ale je to prostě tak. Z těch tří měsíců, kdy podzim oficiálně trvá, je obvykle tak tři týdny hezky/ slunečno/ barevno/ veselo/ teplo, zbytek představují dny studené/ upršené/ větrné/ pošmourné/ smogové/ šedivé/ tmavé. Ale i kvůli těm pár dním je to skvostné období. Protože jakmile zmizí mlha, svět má nádhernou atmosféru. Prostor se najednou jakoby vyčistí - bez listí se vám otvírají krásné průhledy do kraje, ale třeba jen i do zahrad; takhle jsem si třeba při procházkách naší čtvrtí všimla spousty detailů, které mi normálně unikají. Nebe je buď nádherně vyfoukané a plné barevného listí v korunách stromů, nebo temně dramatické s předzvěstí nějaké té plískanice. A vlastně se obojí může změnit během půl hodiny.

Je mi líto lidí, kteří podzim vnímají jen jako nudné a ošklivé období mezi nástupem do školy a Vánoci. Často kolem sebe slyším hořekování nad krátkými dny, nad zimou, tmou. Negativismus se vpíjí snad i do ovzduší.
Ale což takhle podzim pojmout jako období, kdy máte čas na své koníčky, na setkání s přáteli v hospodě/ čajovně/ u kávy, na legální lenošení v dekách s knížkou nebo u filmu, na návštěvy kina/ koncertu/ divadla/ výstavy, na indoor sporty? Je toho tolik, co se dá dělat i v nečase. Já osobně jsem strašně ráda, že žiju v takových zeměpisných podmínkách, ve kterých se střídají roční období a každou chvíli je všechno úplně jinak. Na podzim a v zimě je nám zkrátka dáno, že máme čas trávit v teple, s rodinou, přáteli, věnovat se sami sobě. Tak proč si to konečně neužít?:-)

A navíc:
Podzim voní.
Podzim je barevný a pak - s těmi holými větvemi - takový minimalistický. Obojí je velmi fotogenické.
Podzimní kuchyně je plná úžasných dobrot. Jablka, hrušky, švestky, pečené kaštany, dýně, ořechy, houby, zvěřina, burčák, mošt, víno, svařák...
Na chladné počasí se dá přiobléct (v horku už to nevyřešíte).
Podzimní oblečení je mnohem zajímavější, nápaditější a variabilnější než letní.
Když je sucho, dá se pořád trochu sedět venku.
Začíná divadelní sezona.
Na památkách se neprodíráte davy turistů (a obvykle už vás neprovázejí příšerní koktaví brigádníci, ale regulérní zaměstnanci).
Tmu můžete prozářit spoustou světel. Svíčky, lampiony, lampičky... To, co by jindy působilo kýčovitě, je teď útulné a hřejivé.
Padají žaludy a kaštany a to je bezva materiál pro tvoření (totéž barevné listí, sušené květy...).
Drak se dá sice pouštět celoročně (i my to potvrzujeme!!), ale jen na podzim se dělají drakiády, a tak se tahle zábava může stát kolektivní akcí.

A určitě je ještě sto dalších důvodů, proč milovat podzim.



Neb je ta fotka z mobilu, je příšerná. Ale mně prostě přišla skvělá ta flotila kachních bytostí na jezeře. Zblízka vypadaly, jako když neomylně míří do nějaké kruté bitvy; jedna černá admirálka vedle druhé.


S Alicí jsme okoukly aktuální stav jejího stromu (zasadili jsme ho před rokem, viz tu). V létě se jako jediný ze tří nově zasazených krásně bohatě zelenal; snad stejnou sílu bude mít i ta malá divoženka, co je s ním spjatá.



Nedá se nic dělat, i v plískanicích (a s dítětem na břiše) se musí pracovat...


I nejmenší členové rodiny se musí na podzimní nečas řádně vybavit. Výrobkem roku nominuji kuklu pro mimina - kosmonauty (materiál se prý původně vyráběl pro NASA...:-)).


A na závěr ještě hudební podkres (třeba k rozjímání o podzimu).
Asi dva roky zpět jsem si pořídila album BAROMANTIKA Lenky Dusilové (myslím, že to bylo po jejím fenomenálním koncertě na zahájení lázeňské sezony v Teplicích). Teď ho každý den posloucháme s Alicí, protože mi připadá takové podzimně laděné. A je krásné. Moc.

Baromantická

V slabých chvilkách
milost cítím,
minulost procházím.

A v jemných rukách
vřelost cítím,
do sebe se obracím.

Tu du tu du …

Staří pláčou,
že noc bolí
a nesměle odchází.

Tenkou stěnou
v měkkých tkáních
minulost prochází.

V slabých chvilkách je víc,
než-li tušíš,
vítr se otáčí.

Fouká do listí,
vše se pročistí.
Fouká do listí,
vše se pročistí.

V nočních svitách
se roztahujou černý stíny.
Listí se zvedá,
okenicí vítr mlátí.
Tuším, čekám,
jestli s nimi zemře vše co vím.


Alice to album má dokonce tak ráda, že mi neustále šteluje hlasitost (umí to ovšem dát jen nahlas, nikoliv ztlumit, a pak se děsně diví, že jí to řve u hlavy). Anebo mi tím chce říct: "Mami, vypni to už, to se nedá poslouchat!"

Žijte podzimem a mějte ho rádi. Zaslouží si to. :-)


Oči potok spát, jablkový sad

1. listopadu 2017 v 23:00 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Kdo pozná písničku v názvu, dostane... zvířátko z kaštanů :-)

Chci tím říct, že tenhle článek bude ryze podzimní.
Podzim je moje období, po parném létě se probouzím z letargie a jsem víc než spokojená. Všechno voní a má zvláštní kouzlo, člověk má možnost vyslat svou mysl do zajímavých dimenzí, rozněžnit se zpomalit.

Co se týče naší dcery, je to jak na houpačce. Po delším období, kdy už bylo všechno vcelku v pohodě (a dokonce i zdravotně - kupříkladu jsme se konečně zbavili Frejkovy peřinky, neb kyčle už má zdravé), přišlo období, kdy se najednou rozhodla, že nebude pít mléko. Prostě ze dne na den začala mít hysterické záchvaty, sotva viděla lahev, a i kdybychom se rozkrájeli, nedostali jsme do ní nic. Příkrmy baští, až má boule za ušima, ale mléko je teď nepřítel č. 1, což je u půlročního "kojence" docela problém. Přijde mi to stejně absurdní, jako kdyby se koala rozhodla, že nebude jíst eukalyptus nebo tak něco. Ale to všechno by bylo snad na další samostatný článek... Tedy já si přála trochu zlobivé dítě, ale tohle je ještě větší tvrdohlavec než my dva dohromady, a to už je co říct! :-)

Krásné počasí taky konečně nahrává výletům. A naopak je-li ošklivo, už si troufáme i na různé kulturní akce. Při těch je kupodivu největší andílek a tváří se jako nejhodnější a nejúžasnější miminko pod sluncem, ačkoliv doma předtím spustila hysterák a byla by schopná nás ukopat, jen aby se jí do pusy nedostalo mlíko.
Z výletů, na kterých jsme měli s sebou foťák, vybírám tyhle snímky, protože mi prostě přijdou pěkný. Pěkně podzimní. Je tu cyklostezka Děčín - Hřensko (resp. Děčín - Dolní Žleb, do Němec se chystáme někdy příště, až budeme mít víc času a budeme se moct svézt vlakem zpátky), komentovaná procházka po Podmoklech na Den architektury, České středohoří s výhledem od Kocourova a na Milešov, rodinné foto z ovocného sadu, komentovaná prohlídka výstavy Mýtus Ulrich Creutz v litoměřické galerii (pozn. to jsem testovala nosítko, zda se v něm Alici konečně bude líbit; byla hodná a usnula, takže usuzuju, že líbilo, a tudíž se nám momentálně šije naše vlastní, jupííjéé :-)) a ruiny zbořeného protestantského kostela v Hrobu.




































Dlouho předlouho tu taky nebylo hudební okénko. Při zpětném pohledu mi tak nějak vychází, že si tady na blogu na muziku vzpomenu obvykle právě na podzim. Podzim je pro mě takovým hloubavým obdobím, obdobím návratů - k sobě, kořenům, zážitkům dob minulých, někdejším zájmům, oblíbeným místům nebo knihám. Je v tom hodně nostalgie, bilancování, vzpomínání, ztišení a zklidnění. Nemyslím si, že bych na podzim poslouchala muziku víc než jindy, spíš mám díky krásným náladám chuť na hudbu, která si hraje s myslí i duší... a o kterou se chci podělit.

Tohle nebude objev století. OLDŘICH JANOTA hraje dlouho s různými lidmi různou muziku na různých místech. Poslouchám ho pár let; myslím, že jsem jako první slyšela někdy na gymplu jeho album Žlutě, možná to bylo Sešité. Ale teď se mi do rukou dostal komplet 8CD s názvem Ultimate nothing a vyhlašuju jej OSOBNÍM SOUNDTRACKEM PODZIMU. Díky, naše osvícená knihovno! (Neskrývám překvapení, že u nás v knihovně něco takového vůbec objednali).
Jelikož ale toto Ultimátní nic až na výjimky neobsahuje skladby z éry, kdy OJ hrál v uskupení MozartK, doplňuju si ho ještě o skvosty tohohle nadmíru originálního "tělesa", neb právě ty mi připadají jako jedny z nej, co OJ nahrál. Ale ať už je to tohle prapodivno, meditativní až hypnotické skladby, folkovější nebo kytarovější věci, písničky víc tiché než melodické nebo naopak hravější věci s nadsázkou, všechno mi to k tomu podzimu sedne jako p.del na hrnec. V každé volné chvilce taky nakukuju do Janotových sebraných textů, které byly vydány pod názvem Kytaru s palmou. Krásné čtení.

Jsi temná jak zlé nebe
utichlá jak podzimní les
je těžký vůbec po tobě sáhnout
jsi můj druhý břeh.


Janota ve mně rezonuje, momentálně je to přesně to, co potřebuju. Je to křehký solitér, jehož vidění světa je mi víc než blízké. Je mi jasné, že to není hudba pro každého. Ale i kdyby se mi tu podařilo nalákat jen jednoho jediného člověka, který mu přijde na chuť, budu nesmírně ráda. Protože tohle je hudba, která je pořád ještě OPRAVDOVÁ - a to bez vší patetičnosti, která by se za tím slovem mohla ukrývat.
(Jo a taky si myslím, že kdybych ho znala, když byl ještě mladej, je dost možný, že bych do něj byla zamilovaná. Ale pssst...:-))







Taky mám každý rok takový rituál. Nutně musím vidět filmy CESTA Z MĚSTA a ZÁHRADA a třeba i několikrát, protože jsou pro mě prostě jednoznačným symbolem podzimu. Nejen tím, že se v tomhle ročním období odehrávají, ale i svou náladou, příběhy a atmosférou. O obou už jsem tu několikrát psala a několikrát se nad nimi rozplývala, nechci se opakovat. Ale má-li článek o podzimu být kompletní, nesmí tu chybět. Jestli je ještě neznáte...koukejte je zkouknout! :-D

Krásný podzim všem. Nenechte si ho kazit předvánočním šlenstvím, které snad každý rok propuká dřív a dřív.