Únor 2018

Prozření: děti nejsou stroje ani cvičené opičky

10. února 2018 v 0:04 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Teď se budu tvářit, jako bych objevila Ameriku. Jenomže poté, co jsem narazila na jeden blog dokonalé matky, u kterého jsem si trochu nechápavě ťukala na čelo, jsem si uvědomila, že svět je dneska vážně nějakej pomatenej a i zdánlivé objevy neobjevy je potřeba vytahovat na světlo.
Být matkou a vychovávat děti je velký a nelehký úkol, který nám v dnešní době ztěžuje přemíra (zaručených) informací, (ne)ověřených studií a chytrých diskuzí "zkušených" matek. Ať chcete nebo ne, jednou do toho prostě spadnete a začnete si hledat informace o tom, jak své dítě vychovat v sebevědomého, inteligentního, emotivního, zdatného, schopného, šikovného a po všech stránkách skvělého jedince s dokonalým dětstvím, během kterého budete naplno rozvíjet jeho potenciál, jenž mu v budoucnu zajistí skvělou kariéru, šťastnou rodinu a blahobytný život.
Protože přece chcete pro dítě to nejlepší a nechcete nic podcenit, žejo.
Po přečtení značného množství článků, které o všestranném rozvoji dítěte dlouze vyprávějí, po zkouknutí nabídky nechutně drahých hraček a pomůcek, které tomu mají napomoci, a po zázračném probuzení posledních zbytečků zdravého rozumu v mé plenami zabordelené mysli jsem si řekla, že tohle už mě vážně nebaví. A že už mě to nezajímá a že s tím vlastně trochu nesouhlasím. Že jsem z té všudepřítomné touhy po dokonalosti už unavená.
A hlavně že DĚTI PŘECE NEJSOU STROJE ANI CVIČENÉ OPIČKY.
Trvalo mi devět měsíců Aliččina života, než jsem to konečně pochopila.
Totiž:
Nechci vypadat jako nějaká pralesní žena, která rezignuje na výchovu svého dítěte, nechá ho růst jako dříví v lese, nestará se o něj a nepodporuje jeho zdárný vývoj. A taky nejsem obdivovatelkou Jeana Jacquese Rousseaua.
Jenže se mi zdá, že dnešní doba dospěla do opačného extrému. Na jedné straně musí být dokonalá matka, která o sebe pečuje, chodí na nákupy, na kosmetiku, na procházky nosí podpatky, je stále pozitivně naladěná, nezapomíná na osobní rozvoj, má doma naklizeno, navařeno a s úsměvem na nalíčené tváři a dole i nahoře bez čeká, až muž přijde z práce a u kuchyňské linky ji obtáhne. (Pardon).
Na druhé straně spokojené dítě, které krásně jí, kojí se do dvou let, usíná samo v postýlce a ve svém vystajlovaném minimalistickém pokoji, ukázkově si hraje, zabaví se samo, pohybově je zdatné, umí plavat, umí zpívat a vyhrávat písničky, broukat melodie, znakovat, první slůvka umí anglicky a ve všem je přímo tabulkové.
Takhle dohromady to je očividný nesmysl, že? Jenže tohle se po nás chce. A my to všechno chceme po svých dětech.
Pořád se nějak snažíme podpořit jejich rozumový a pohybový vývoj, abychom něco nezanedbali. Už v kojeneckém věku s nimi chodíme plavat, dělat jógu, gymnastiku, na angličtinu, do tvořivého/pohybového/hudebního kroužku, na znakování, masáže, do herniček a dětských koutků, aby se včas socializovaly, aplikujeme na ně montessori principy, vyrábíme jim motorické/senzorické hračky... A neustále máme na paměti to, že je musíme nějak zabavit a při tom zároveň učit a zdokonalovat po všech stránkách.

Abyste to nepochopili špatně - já proti těmhle věcem nic nemám. Leccos je určitě super věc a možná je to správná cesta pro vjimečně nadané, výjimečně aktivní nebo výjimečně společenské děti, které se tak opravdu aspoň na chvíli zabaví a je potřeba s nimi takhle pracovat.
Ale my na to prostě jdeme jinak.
Vlastně úplně normálně. Přirozeně, intuitivně. Myslím.
A třeba své dítě taky šidím a brzdím a jednou mi bude vyčítat, proč jsem ji už ve školce nenutila chodit do houslí a neučila na lyžích.:-)) A určitě se najde spousta lidí, kteří se mnou budou zásadně nesouhlasit.


Dny nám prostě plynou. Za ničím se neženeme, snažíme si na všechno udělat dost času. Na spaní, krmení, lenošení, procházky, mazlení, povídání si, hraní, blbnutí, uspávání. Nemáme doma naklizeno, navařeno, napečeno. Vypadá to tu, jako by tu vybuchla menší atomovka. Mám pracovní resty (jo, tohle mě ale vážně štve). Čas ale prostě radši trávíme spolu a jen tak si jsme. Často se povalujeme v posteli/na zemi a škádlíme se. Navzájem se zlobíme. Pořádáme závody v plazení a šátrání po místnostech. Stavíme si bunkry, tancujeme, komunikujeme zvířecími zvuky a vtipnými novotvary. Přesouváme nábytek, ladíme rádio, plníme pračku, děláme ksichty v zrcadle. Rácháme se ve vodě vylité na zemi. A patláme v ní kaše. Nechávám ji zabavit se samotnou zkoumáním bytu a nábytku. Nechávám ji občas se nudit a zavolat si o mou společnost, když už chce nějakou akci (to pak řádíme jako černá ruka, aby si nemyslela, že bude lelkovat :-)). Její pokojíček zatím vypadá jako skladiště, nikoliv jako fotka z katalogu, kde je vše do nejmenšího detailu barevně a designově sladěno a přehledně vyskládáno. Ano, některé fotky jsou opravdu krásné a oku to lahodí, ale děti, které by v tom dokázaly žít, by asi musely být chodící netečné mrtvoly. Já se naopak těším na to, až zjistím, že se po Aliččině guerillové akci s pastelkami na zdi objevily první čmáranice coby originální výzdoba pokoje.
Hrajeme si s čímkoliv, co je po ruce, jakýmkoliv myslitelným způsobem. Ano, když jsem díky Jendovi před pár týdny objevila Pinterest a tam spoustu nápadů na hračky a hry vhodné pro rozvoj miminek, byla jsem nadšená a chtěla všechno vyzkoušet. Jenomže... opravdu to ta děcka potřebují? Potřebují motorické a senzorické desky? Nestačí běžná domácnost, kde je plno zajímavých serepetiček? Neučí se samy každý den v rámci svých toulek po bytě/domě, ohmatáváním věcí, které najdou, zkoušením zvuků, vlastních pohybů, našich reakcí na něco, co provedou, napodobováním, ochutnáváním? Proč mám kojenci pouštět DVD s kreslenými zvířátky, která mluví anglicky? Není lepší televizi nechat spát do doby, než na ni sám přijde? Bude míň světový, když se ve školce nedomluví jinak než rodným jazykem? Když nechodíme na baby jógu, bude miminko neurotické a bude mít vadné držení těla? Když místo do herniček chodíme na dlouhé procházky mimo město, kde nepotkáme ani živáčka, bude z něj asociál? Když od půl roku neznakujeme, nedokážeme se spolu domluvit, nepochopíme se? A co je špatného na tom, když začne mluvit později, resp. tehdy, kdy k tomu dozraje? Proč s ní mám chodit do bazénu, když se vody bojí a evidentně to není její živel? (Můžete namítnout, že právě proto, že se vody bojí, bychom tam měly chodit, aby se otrkala. A ano, měla jsem to v plánu. Jednak ale se jí rozjel nějaký ekzém, jehož původ jsem zatím neodhalila, a jednak vidím, že ve vodě prostě spokojená není, a tak ji zatím nechci nutit. Taky jsem se naučila plavat až dost pozdě a jen proto, že jsem sama chtěla, že jsem se k tomu sama odhodlala a sama jsem překonala svůj strach z vody. Do té doby se mohli při školním plavání učitelé snažit můj blok překonat, jak chtěli, ale já plavání nenáviděla. A nakonec jsem si pak na gymplu i vejšce chodila často ráda sama zaplavat. Prostě to má svůj čas.)


Je to špatně, že ji nechávám, ať si na všechno přijde sama i za cenu toho, že v lecčems bude trochu pozadu oproti vrstevníkům? Nebo je díky tomu naopak později předežene?

To se samozřejmě ukáže až časem. Ovšem v podobném duchu bych ráda pokračovala dál. Nechci Alici dávat do alternativní školky a školy (teda mému pohledu na svět je blízká lesní školka, ale pokud vím, poblíž tu žádnou nemáme...), protože chci, aby si zažila normální dětský kolektiv se všemi typy povah a osobností, aby se naučila fungovat s dětmi, které jsou hloupější i chytřejší než ona, chci, aby viděla, že některé děti baví tohle, jiné tohle, jednomu jde tohle a jinému tamto... Zkrátka aby žila normální život bez nátlaků, přehnaných očekávání, neuspokojených ambicí, s kamarády různého ražení a různých zájmů a sama nám jednou ukázala, co ji baví a v čem je šikovná, a v tom jsme se jí my pak snažili pomáhat a podporovat.
Nechci dokonale vycvičenou opičku, která umí všechno a zapadá do elitní, vzdělané, alternativní společnosti. Chci dítě, které si život prožije svým tempem, se svými vrtochy a svými zálibami. A proto dávám vale všem urychlovačům částic v dětských hlavinkách a plně se odevzdávám našemu lenochodímu životnímu tempu! :-)






KNIHA LÉTA v zimě

1. února 2018 v 20:10 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Za poslední měsíce jsem přečetla jen zoufale málo knížek.
Díky Českému rozhlasu, který mi připomněl Tove Jansson coby autorku nejen mých milovaných Mumínků, ale také povídek pro dospělé, jsem se dostala ke KNIZE LÉTA.

Je to povídkové vzpomínání na to, když Tove jako malá jezdila s rodinou (otcem a babičkou) každé léto na opuštěný ostrůvek ve Finském zálivu, na její velmi svéráznou a leckdy nesmyslně dětinskou babičku, na proměny počasí i moře. Je v tom humor (často dost černý), je to zároveň velmi něžné, poetické, magické... Vnučka Sofie tu s babičkou vede často prazvláštní rozhovory a mluví spolu dost nevybíravým jazykem. Někomu připadá, že je vnučka na babičku hrozně drzá, ale já z toho spíš cítím, že Sofie je plná citů, které takhle malé dítě neumí dát jinak najevo.
Což mě dovedlo k jedné věci.
Často se totiž stává, že se k někomu, koho máme moc rádi, chováme přesně opačně.
Zrovna já jsem v tomhle dost přebornice. A chápu, že je někdy těžké v tom protivném, útočném a cynickém jednání odhalit vřelé city.
Třeba tyhle řádky budu vysvětlením, že některé věci někdy nejsou přesně tak, jak si na první dobrou myslíme.


Na jedné z procházek s kočárkem po cyklostezce podél Labe jsme narazily na vskutku pirátskou šalupu. Labe sice není Finský záliv, ale jako ilustrace se mi to sem náramně hodilo.


(přímá řeč v knize úplně chybí, ale mě to nijak nerušilo)

"Babička si očistila, co jen to šlo, holí botu od kravince a pak řekla: Milé dítě, i kdybych se sebevíc snažila, nemůžu v mém věku začít věřit v ďábla. Ty můžeš věřit, čemu chceš, ale musíš se naučit být tolerantní.
Co to znamená? zeptalo se dítě mrzutě.
Respektovat názory jiných.
A co to znamená respektovat? křikla Sofie a podupávala nohou.
Nechat druhé, aby věřili tomu, čemu chtějí, křikla zpátky babička. Nechám tě věřit a ty už mě, sakra, necháš na pokoji.
Ty jsi zaklela, zašeptala Sofie.
V žádném případě.
Ale jo, řeklas sakra!
Už se na sebe ani nepodívaly. Po cestě šly tři krávy. Kývaly ocasy a nohama.Pohybovaly se pomalu v roji much směrem k vesnici, kůže na zadku se jim vlnila a natřásala s v rytmu jejich kroků. Brzy zmizely a zůstalo jen ticho. Konečně Sofiina babička řekla: Umím písničku, kterou ty neznáš. Chvilku počkala a pak se dala do zpívání - hodně falešně, protože neměla v pořádku hlasivky: Když po mně hodíš kravinec tralala, uvidíš, co bude za binec, tralala. Hodím ti ho zpátky, tralala, to jsou s hov.em hrátky.
Cos to řekla? zašeptala Sofie. Nevěřila svým uším. A babička znovu zazpívala tu opravdu hodně sprostou píseň."


"Umíš udělat draka? zeptala se Sofie, ale babička řekla, že ne. A jak dny plynuly, jedna druhé se vzdalovaly s ostychem hraničícím s nepřátelstvím.
Je pravda, že ses narodila v devatenáctém století? zavolala Sofie prostořece do okna.
V roce 1882, odpověděla babička velmi zdvořile. Jestli ti to něco říká.
Ne! vykřikla Sofie a odběhla.
(...)
Jednou večer napsala Sofie dopis a strčila ho pod dveře. V dopise stálo: Nenávidím tě. Se srdečným pozdravem Sofie.
Nebyla tam ani jedna pravopisná chyba.
Sofie postavila draka. Když byl hotový, odmítal lítat. Pokaždé šel rovnou k zemi, jako by se chtěl za každou cenu zničit. Nakonec spadl do močálu. Sofie ho položila babičce před dveře a odešla."

Hra na Benátky (babičice přišel pohled z Benátek a vzpomněla si na to, jaké to bylo, když tam zamlada byla; vyrobila ze dřeva, barev, kamenů atd. několik paláců, tratorii atd. a s vnučkou si hrály na Benátky; její schopnost být dítětem je úplně úžasná):
"Sofie sešla až k lesklému hnědočernému močálu pod olšemi. Vyhloubila kanál v mechu a v trsech brusinek a navlékla si zlatý prsten s červeným rubínem. Mamá, spadl mi do kanálu prstýnek. Nic si z toho nedělej, drahé dítě, máme salon plný zlata a drahokamů.
Sofie zašla za babičkou a prohlásila: Říkej mi drahé dítě a já ti budu říkat mamá.
Ale já jsem tvoje babička, odpověděla babička.
Prosím, mamá, je to hra, vysvětlila jí Sofie. Mamá, zahrajeme si na to, že jsi moje babička. Já jsem tvé drahé dítě z Benátek a dělám kanál.
Babička se zvedla a řekla: Znám lepší hru. Jsme dvě staré Benátčanky, které staví nové Benátky.
(...)
V tomhle paláci, řekla babička, žije tatínek s maminkou a jejich dítě. Tady z toho okna dítě právě vyhodilo talíře od oběda. Rozbily se na náměstí, protože byly jen porcelánové. Ráda bych věděla, co tomu řekne maminka.
Vím, co řekne maminka, odpověděla Sofie. Řekne: Drahé dítě, ty si vážně myslíš, že tvá matka má nekonečné zásoby porcelánu?
A co řekne dítě?
Řekne: Odpusť mi to, mamá, slibuji, že už budu vyhazovat jen zlaté talíře."


A tenhle tak trochu jetý (a přejetý) Pat (Mat?) se válel u jedné z křižovatek nedaleko od nás. Prý se původně rozplácl přímo v silnici, ale nějaký dobrák ho hodil aspoň na chodník. Dobré duše ještě existují.