Prozření: děti nejsou stroje ani cvičené opičky

10. února 2018 v 0:04 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Teď se budu tvářit, jako bych objevila Ameriku. Jenomže poté, co jsem narazila na jeden blog dokonalé matky, u kterého jsem si trochu nechápavě ťukala na čelo, jsem si uvědomila, že svět je dneska vážně nějakej pomatenej a i zdánlivé objevy neobjevy je potřeba vytahovat na světlo.
Být matkou a vychovávat děti je velký a nelehký úkol, který nám v dnešní době ztěžuje přemíra (zaručených) informací, (ne)ověřených studií a chytrých diskuzí "zkušených" matek. Ať chcete nebo ne, jednou do toho prostě spadnete a začnete si hledat informace o tom, jak své dítě vychovat v sebevědomého, inteligentního, emotivního, zdatného, schopného, šikovného a po všech stránkách skvělého jedince s dokonalým dětstvím, během kterého budete naplno rozvíjet jeho potenciál, jenž mu v budoucnu zajistí skvělou kariéru, šťastnou rodinu a blahobytný život.
Protože přece chcete pro dítě to nejlepší a nechcete nic podcenit, žejo.
Po přečtení značného množství článků, které o všestranném rozvoji dítěte dlouze vyprávějí, po zkouknutí nabídky nechutně drahých hraček a pomůcek, které tomu mají napomoci, a po zázračném probuzení posledních zbytečků zdravého rozumu v mé plenami zabordelené mysli jsem si řekla, že tohle už mě vážně nebaví. A že už mě to nezajímá a že s tím vlastně trochu nesouhlasím. Že jsem z té všudepřítomné touhy po dokonalosti už unavená.
A hlavně že DĚTI PŘECE NEJSOU STROJE ANI CVIČENÉ OPIČKY.
Trvalo mi devět měsíců Aliččina života, než jsem to konečně pochopila.
Totiž:
Nechci vypadat jako nějaká pralesní žena, která rezignuje na výchovu svého dítěte, nechá ho růst jako dříví v lese, nestará se o něj a nepodporuje jeho zdárný vývoj. A taky nejsem obdivovatelkou Jeana Jacquese Rousseaua.
Jenže se mi zdá, že dnešní doba dospěla do opačného extrému. Na jedné straně musí být dokonalá matka, která o sebe pečuje, chodí na nákupy, na kosmetiku, na procházky nosí podpatky, je stále pozitivně naladěná, nezapomíná na osobní rozvoj, má doma naklizeno, navařeno a s úsměvem na nalíčené tváři a dole i nahoře bez čeká, až muž přijde z práce a u kuchyňské linky ji obtáhne. (Pardon).
Na druhé straně spokojené dítě, které krásně jí, kojí se do dvou let, usíná samo v postýlce a ve svém vystajlovaném minimalistickém pokoji, ukázkově si hraje, zabaví se samo, pohybově je zdatné, umí plavat, umí zpívat a vyhrávat písničky, broukat melodie, znakovat, první slůvka umí anglicky a ve všem je přímo tabulkové.
Takhle dohromady to je očividný nesmysl, že? Jenže tohle se po nás chce. A my to všechno chceme po svých dětech.
Pořád se nějak snažíme podpořit jejich rozumový a pohybový vývoj, abychom něco nezanedbali. Už v kojeneckém věku s nimi chodíme plavat, dělat jógu, gymnastiku, na angličtinu, do tvořivého/pohybového/hudebního kroužku, na znakování, masáže, do herniček a dětských koutků, aby se včas socializovaly, aplikujeme na ně montessori principy, vyrábíme jim motorické/senzorické hračky... A neustále máme na paměti to, že je musíme nějak zabavit a při tom zároveň učit a zdokonalovat po všech stránkách.

Abyste to nepochopili špatně - já proti těmhle věcem nic nemám. Leccos je určitě super věc a možná je to správná cesta pro vjimečně nadané, výjimečně aktivní nebo výjimečně společenské děti, které se tak opravdu aspoň na chvíli zabaví a je potřeba s nimi takhle pracovat.
Ale my na to prostě jdeme jinak.
Vlastně úplně normálně. Přirozeně, intuitivně. Myslím.
A třeba své dítě taky šidím a brzdím a jednou mi bude vyčítat, proč jsem ji už ve školce nenutila chodit do houslí a neučila na lyžích.:-)) A určitě se najde spousta lidí, kteří se mnou budou zásadně nesouhlasit.


Dny nám prostě plynou. Za ničím se neženeme, snažíme si na všechno udělat dost času. Na spaní, krmení, lenošení, procházky, mazlení, povídání si, hraní, blbnutí, uspávání. Nemáme doma naklizeno, navařeno, napečeno. Vypadá to tu, jako by tu vybuchla menší atomovka. Mám pracovní resty (jo, tohle mě ale vážně štve). Čas ale prostě radši trávíme spolu a jen tak si jsme. Často se povalujeme v posteli/na zemi a škádlíme se. Navzájem se zlobíme. Pořádáme závody v plazení a šátrání po místnostech. Stavíme si bunkry, tancujeme, komunikujeme zvířecími zvuky a vtipnými novotvary. Přesouváme nábytek, ladíme rádio, plníme pračku, děláme ksichty v zrcadle. Rácháme se ve vodě vylité na zemi. A patláme v ní kaše. Nechávám ji zabavit se samotnou zkoumáním bytu a nábytku. Nechávám ji občas se nudit a zavolat si o mou společnost, když už chce nějakou akci (to pak řádíme jako černá ruka, aby si nemyslela, že bude lelkovat :-)). Její pokojíček zatím vypadá jako skladiště, nikoliv jako fotka z katalogu, kde je vše do nejmenšího detailu barevně a designově sladěno a přehledně vyskládáno. Ano, některé fotky jsou opravdu krásné a oku to lahodí, ale děti, které by v tom dokázaly žít, by asi musely být chodící netečné mrtvoly. Já se naopak těším na to, až zjistím, že se po Aliččině guerillové akci s pastelkami na zdi objevily první čmáranice coby originální výzdoba pokoje.
Hrajeme si s čímkoliv, co je po ruce, jakýmkoliv myslitelným způsobem. Ano, když jsem díky Jendovi před pár týdny objevila Pinterest a tam spoustu nápadů na hračky a hry vhodné pro rozvoj miminek, byla jsem nadšená a chtěla všechno vyzkoušet. Jenomže... opravdu to ta děcka potřebují? Potřebují motorické a senzorické desky? Nestačí běžná domácnost, kde je plno zajímavých serepetiček? Neučí se samy každý den v rámci svých toulek po bytě/domě, ohmatáváním věcí, které najdou, zkoušením zvuků, vlastních pohybů, našich reakcí na něco, co provedou, napodobováním, ochutnáváním? Proč mám kojenci pouštět DVD s kreslenými zvířátky, která mluví anglicky? Není lepší televizi nechat spát do doby, než na ni sám přijde? Bude míň světový, když se ve školce nedomluví jinak než rodným jazykem? Když nechodíme na baby jógu, bude miminko neurotické a bude mít vadné držení těla? Když místo do herniček chodíme na dlouhé procházky mimo město, kde nepotkáme ani živáčka, bude z něj asociál? Když od půl roku neznakujeme, nedokážeme se spolu domluvit, nepochopíme se? A co je špatného na tom, když začne mluvit později, resp. tehdy, kdy k tomu dozraje? Proč s ní mám chodit do bazénu, když se vody bojí a evidentně to není její živel? (Můžete namítnout, že právě proto, že se vody bojí, bychom tam měly chodit, aby se otrkala. A ano, měla jsem to v plánu. Jednak ale se jí rozjel nějaký ekzém, jehož původ jsem zatím neodhalila, a jednak vidím, že ve vodě prostě spokojená není, a tak ji zatím nechci nutit. Taky jsem se naučila plavat až dost pozdě a jen proto, že jsem sama chtěla, že jsem se k tomu sama odhodlala a sama jsem překonala svůj strach z vody. Do té doby se mohli při školním plavání učitelé snažit můj blok překonat, jak chtěli, ale já plavání nenáviděla. A nakonec jsem si pak na gymplu i vejšce chodila často ráda sama zaplavat. Prostě to má svůj čas.)


Je to špatně, že ji nechávám, ať si na všechno přijde sama i za cenu toho, že v lecčems bude trochu pozadu oproti vrstevníkům? Nebo je díky tomu naopak později předežene?

To se samozřejmě ukáže až časem. Ovšem v podobném duchu bych ráda pokračovala dál. Nechci Alici dávat do alternativní školky a školy (teda mému pohledu na svět je blízká lesní školka, ale pokud vím, poblíž tu žádnou nemáme...), protože chci, aby si zažila normální dětský kolektiv se všemi typy povah a osobností, aby se naučila fungovat s dětmi, které jsou hloupější i chytřejší než ona, chci, aby viděla, že některé děti baví tohle, jiné tohle, jednomu jde tohle a jinému tamto... Zkrátka aby žila normální život bez nátlaků, přehnaných očekávání, neuspokojených ambicí, s kamarády různého ražení a různých zájmů a sama nám jednou ukázala, co ji baví a v čem je šikovná, a v tom jsme se jí my pak snažili pomáhat a podporovat.
Nechci dokonale vycvičenou opičku, která umí všechno a zapadá do elitní, vzdělané, alternativní společnosti. Chci dítě, které si život prožije svým tempem, se svými vrtochy a svými zálibami. A proto dávám vale všem urychlovačům částic v dětských hlavinkách a plně se odevzdávám našemu lenochodímu životnímu tempu! :-)





 


Komentáře

1 nebel(r) nebel(r) | 10. února 2018 v 16:01 | Reagovat

přečetla jsem to zatím jen zběžně ale - přesně takhle, intuitivně a srdečně se pozná TA NEJLEPŠÍ  A PŘIROZENÁ MAMINKA:) každý si má dělat věci po svém a přehnaná snaha někdy škodí, kord u dětí. Pak z nich akorád právě vyrostou neurotici. Tak be free, tělo i duše ti sama řekne (a Ali ukáže) jak se o ní máš starat. jen tak dál :-D

2 zazvorek zazvorek | 11. února 2018 v 22:01 | Reagovat

Téda, tak díky moc za podporu;-) Víš co, třeba ji zanedbávám, neb ji nechávám tak trochu vlčit a nerozvíjím její talenty už od plenek, třeba jí dávám až moc prostoru. A tak narozdíl od ostatních vrstevníků ještě pořádně neumí paci paci (ještě nedávno mi nějak nedošlo, že i tohle se má "trénovat" :-D), nebrouká melodie a neháže kuličky do všemožných labyrintů a jánevímcovšechno... Jenže já si pak připadám jak na psím cvičáku, povely jako na psa, gesta jak na opice, je mi to cizí. Prostě to máme trochu jinak a třeba se jednou budu proklínat, že jsem z ní udělala moc velkou volnomyšlenkářku :-D

3 nebel(r) nebel(r) | 13. února 2018 v 10:59 | Reagovat

nevím, proč by dítě mělo dělat "to co ostatní" jen proto, že se to nějak (kdo to řekl?) "má". slušná výchova je svéhlavá a má vlastní pravidla. ne podle toho "co je normální". mě přijde, že uplně pohoda, jak to pojímáš ty :-D proč byste měli dělat pacičky, můžete vymyslet vlastní hru ;-) atd. Ali bude tak svérázná, že si v kolektivu najde místo právě svojí povahou a respekt taky O_O  :-P

4 Ucii Ucii | E-mail | Web | 16. února 2018 v 9:24 | Reagovat

Milý Zázvorku, já vůbec nepochybuju o tom, že intuitivní cesta je ta nejlepší a že obrazy matek ze sociální sítí jsou jen nafouknutou bublinou a šťastné děti jsou i ty, co si hrají s hrnci a obaly od kapesníků. A hlavně - Ty mi připadáš sama o sobě tak hravá, že s Tebou dítě žádnou deprivací trpět nemůže. A popisy toho, jak spolu řádíte, to dokazují. Hůř si to dovedu představit u sebe, protože taková hračička nejsem a mám předem obavu, že se do toho budu spíš nutit. Ale kdoví! Podle fotky - to máš teď tak kraťounký sestřih?

5 zazvorek zazvorek | 17. února 2018 v 15:42 | Reagovat

[3]: Víš co, ony jsou určité milníky a dovednosti, které by v určitém věku dítě mělo umět a kterých by mělo dosáhnout, aby se prokázalo, že se vyvíjí v pohodě... jenže ty dovednosti se jaksi míjí s tím, co ji (ne)učím já a hlavně se způsobem, jakým jí to předkládám:-D Každopádně svéráz to ona bude, už teď z ní má celá rodina srandu, že si jede fakt po svým :-)

6 zazvorek zazvorek | 17. února 2018 v 15:52 | Reagovat

[4]: Já v to pevně doufám, že to je - stejně jako celý svět na sociálních sítích - jen jakýsi dokonalý obraz a výběr těch nejlepších životních okamžiků, který nemá s mateřskou realitou skoro nic společného :-)) Ale což o to, to já hravá jsem někdy až moc a právě se nejvíc těším na to, až bude Ali trochu větší a budeme si vymýšlet různé skopičiny, jenže do toho neumím zapojit ten "pedagogický" prvek... hrajeme si hodně, ale asi to nemá ten správný učící efekt - nedokážu s ní hodiny trénovat paci paci, strkat kroužky na kuželku, házet kuličky do díry, ukazovat si v knížkách zvířátka atd., když ona radši všechno rozcupuje, rozhází, se vším buší a tříská nebo to ocucává... Buď máme neklidné/opožděné dítě, anebo prostě v deseti měsících ještě mimino není zralé na to, aby se desítky minut bavilo jednou soustředěnou činností (což by evidentně chtěly všechny ty weby postavené na rozvoji mimin). Tipuju to na to druhé, neb přece o svém dítěti neřeknu, že je opožděné! :-D
Jo a sestřih mám opravdu krátký (naposled jsem něco takovýho měla ve školce); bylo to rozhodnutí jen kvůli praktičnosti, protože to tornádo by mi je jinak všechny vyškubalo...teď na ně nedosáhne a je klid :-D

7 Veki Veki | Web | 24. února 2018 v 16:54 | Reagovat

Tak já se směju jako pominutá. Přesně kvůli tomuhle bych nejraději mlátila hlavou do zdi.
A myslím si, že správně je za B - v 10 měsících je to prostě kojenec a ne cvičenec. Teď u nás otevřeli hudební hrátky pro nejmenší, už pro děti od  půl roku... vyjádřila jsem se k tomu, že si myslím, že to nemá v kojeneckém věku smysl a dostala jsem zpět spršku komentářů, jak Nelinka od sedmi měsíců  "hraje" na rumbakoule a od deseti fouká do flétny. Hm... tak nepopírám, že Nelinka může být hudebně nadaná, nebo to má doma od koho okoukat, ale stejně si prostě myslím, že bouchat do otočené misky, šustit igelitem, chrastit chrastítkem (to je vlastně taky rumbakoule, ne??) nebo zpívat doma písničky a dělat zvuky, je v tomhle věku pro rozvoj poznání zvuků dostatečné. Jasně, třeba ve dvou letech proč ne, pokud to dítě bude bavit.
I když takovou tu montessori desku na zeď budu vyrábět, neboť mi přijde super, že je tam možné bezpečně zkoušet kohoutky, vypínače, zámky a jiné věci. A jinak byt přizpůsobujeme dítěti, než abych pořád vyyšilovala "to nesmíš, tady spadneš, tady na tebe něco spadne, tady to umažeš". Novým objevem jsou magnety na lednici. Chtěla jsem koupit nějaké velké barevné dřevěné, aby se dobře držely, byly cucatelné a bezpečné (což se o většině magnetků - suvenýrů říct nedá) a když jsem zjistila, kolik stojí několik velkých zvířátkových magnetů ze dřeva, tak jsem málem omdlela a ještě si to promyslím (a nebo se stavím v OBI pro materiál :-D).
No, ale abych neplkala, tak k věci... mám pocit, že z dětí dnes děláme strašně rychle dospělé, že jsou na ně kladeny ohromné nároky, že musí brzy dělat to a tamto. A taky, že se bojíme ukázat, že děláme chyby a z toho pak podle mého pramení strach ze selhání (ve škole, ve sportu, v kroužku...)

PS.: Při koupání je takový cirkus, že něco jako bazén by nejspíš vyletělo do povětří. Spoléhám na léto a bazének/lavor. Taky jsem si myslela, že budeme chodit na "plavčo"... chodíme na cvíčo, kde cvičím já a malý je v šátku a vždycky hned při rozcvičce usne.

8 zazvorek zazvorek | 24. února 2018 v 20:33 | Reagovat

[7]: Jo tak třeba jsou na světě děti jako Nelinka, které něco zvládají už velmi záhy, ale naprosto upřímně si nemyslím, že by to dítě třeba v půl roce vědělo, co má s rumbakoulemi dělat, teda krom toho, že je sranda s nimi mlátit a dělat vyrvál :-) A jestli v tom někdo slyší nějakou melodii... nebo ji tam prostě slyšet chce? Mně prostě vadí ta honba za dokonalostí - nedejbože, aby naše dítě něco umělo o měsíc později než sousedovic! Jenže mám dojem, že se pak rodiče soustředí jen na to, co to dítě neumí, místo aby byli pyšní na to, co narozdíl od těch sousedovic umí (tak třeba naše madam ani v 10 měsících stále neleze a stoupá si jen výjimečně, ačkoliv všechny děti kolem ní to dělají už dávno, zato má třeba snahu krmit se lžící, pomáhá mi s oblékáním, má prý skvělé sociální chování...a já jsem šťastná i za tohle).
Jo ta deska s různými serepetičkami není vůbec špatná věc, když to viděl Honza, hned se nabídl, že vyrazí do OBI pro komponenty...:-D Ale naše madam si bohužel (naštěstí?) už spoustu věcí doma ozkoušela na vlastní triko, takže bychom asi přišli s křížkem po funuse. Taky právě máme byt přizpůsobený tomu, abych nemusela šílet, kde na sebe co zvrhne nebo kam se mi dostane...občas na sebe sice vysype odpadkový koš, ale to neberu jako žádnou tragédii, alespoň pozná, kolik produkuje odpadu :-D :-D
K těm magnetům - já zrovna dnes koupila v akci asi za dvě stovky magnetické puzzle od českéfirmy DETOA (ta u nás docela jede) a zkusím, co na to madam bude říkat. Zatím to teda baví hlavně mě :-D Ale jsou to malé dílky, takže už vidím, jak má sadu trojúhelníků nacpanou v krku :-D Mrkni na to, mají různé verze.
Jo, taky doufám, že kamarádství s vodou začne v létě, až bude na zahradě ve vaničce - v tomhle máme nevýhodu, že jak se nám narodily děti na jaře, loňské léto jsme v tomhle směru moc využít nemohly...
P.S.: už se konečně chystám i na ten mail ;-)

9 Veki Veki | Web | 1. března 2018 v 13:44 | Reagovat

[8]: Tak ono plazení není špatný pohyb... nemáš kam spadnout. :-D Flori si stoupá pořád, bohužel mu nedochází, že se u toho taky musí držet. Takže se prostě pustí. Ještě, že má zadek vycpaný plínou.

10 Zazvorek Zazvorek | 6. března 2018 v 21:28 | Reagovat

[9]: Mno tak beru zpět, asi dva dny po tom komentáři si začala stoupat jak divá a jak se to snaží dopilovat k dokonalosti i s nějakými těmi krůčky, nezajímá jí nic jiného, hračky jsou vzduch :-D ale teda narozdíl od Floriho je na sebe opatrná a spouští se k zemi dost pomalu... :-D

11 veruce veruce | Web | 15. března 2018 v 11:17 | Reagovat

Ha jdu se trochu trefovat do vlastních řad (ty moje aktivity na blogu, zaujetí přístupem Montessori apod. že jo...) :-D
První rok jsme jeli úplně stejně a částečně tak fungujeme pořád, prostě s klidem nechávám plynout den i nabývání znalostí a zkušeností, nechávám si osahat a vyzkoušet všechno, co jde. Po roce se akorát dítko začne učením zabývat o to intenzivněji, takže jsem začala přidávat jednoduché aktivity, které mě zaujaly. Líbí se mi přístup Montessori, protože to tak nějak souhlasí s přirozeným vývojem dítěte. Došla jsem k tomu relativně nedávno. Líbí se mi základní myšlenka, ne ty předražené hračky. Když se mi zalíbí nějaká pomůcka, vyrobím si ji (nebo ji vyrobí dědeček).
Normální školy a školky se děsím (ale na alternativní to moc nevidím, to bychom museli mít tak dvojnásobné příjmy). Ne ani tak pro ty jiné děti (a i ty mi daly ve škole taky co proto), jako pro šikanu ze strany učitelek (vlastní zkušenosti člověk prostě jen tak nepotlačí) a to, že škola v dětech tu chuť učit se taky může hodně rychle udusit. A malý bude nejspíš asociální po rodičích, takže se toho bojím i z tohodle hlediska. To je na dlouho debatu a úplně to sem nepatří.
A abych ho nutila do plavání (taky má občas problém i s vaničkou), do nějakých 150 kroužků? To fakt ne. Když se má něco rozvíjet, tak to, o co dítě právě projeví zájem (z toho vychází ty aktivity u mě na blogu). Prostě v klidu, až si k tomu dojde sám. 8-)

12 zazvorek zazvorek | 16. března 2018 v 16:12 | Reagovat

[11]:: Já myslím, žes to pěkně vystihla - po roce (nejpozději) začne být dítko velmi zvídavé a samo se určitě chce neustále učit něco nového, takže tenhle "lážo plážo" přístup se stejně bude muset lehce změnit. Už teď vidím, že Alice potřebuje neustále nové podněty, které by uhasily její věčnou zvědavost, neb to je evidentně její nejvýraznější vlastnost (společně s touhou po samostatnosti úplně ve všem) :-D :-D
Navíc aktivity, které děláte s malým a o kterých píšeš na blogu, mi připadají tak nějak přirozené, žádné nucení do něčeho, zkrátka když zjistíš, že malého něco dost baví, rozvíjíš to v něm dál... to se mi líbí. A je vidět, že (určitě nejen díky tomu) je dost šikovný, takže to rozhodně smysl má. Já se spíš strefovala do některých dam, které chtějí mít doma malého dokonalého člověka a v té touze pro něj neustále vymýšlejí nějaké aktivity/kroužky/zábavy apod., až je toho prostě moc. Ukázkovým příkladem po všech stránkách "vystajlovaného" dítěte pro mě byl blog jedné dámy, na který jsem shodou okolností narazila přes tebe; nechci jmenovat konkrétně, ale jednalo se o paní, co téměř v každém příspěvku zdůrazňovala, že chodí stále v podpatcích...takže nejspíš tušíš ;-)
Nevidím nic špatného na DIY pomůckách (třeba i v duchu Montessori), aktivitách, které podporují rozvoj dítěte v rozumné míře, v nějakém kroužku, když je dítě větší a už se dá vyvodit, co mu jde nebo ho baví, nebo v aktivitách, které dělají rodiče s dětmi, ale jsou hlavně pro děti. Ale všechno dohromady mi prostě přijde moc...
Co se týče těch škol, tak my ani jeden nemáme s "běžnou" školou žádnou negativní zkušenost, takže se jim nechceme vyhýbat. Kdybychom něco takového zažili, nejspíš bych taky uvažovala jinak. Ale alternativní zařízení mi zrovna "nevoní" a na domácí výuku se rozhodně necítím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama