Březen 2018

Postavím se na vlastní nohy!

17. března 2018 v 0:52 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Čas jako vítr letí
čas jako vítr letí
rostu do slečny
rosteš do slečny...
...zpívá se v jednom kultovním filmu. A u dítěte v kojeneckém věku jako by to platilo dvojnásob.
Kvapem se blíží den, kdy zapálíme první svíčku na narozeninovém dortu našeho malého torpéda. A jako by snad měla pocit, že první narozeniny = dospělost, snaží se nám dokazovat, že vše zvládne sama. Staví se na vlastní nohy! :-)
Tedy...
Pohybově je pořád trochu pozadu. Neobchází nábytek, nedělá krůčky, ale vehementně trénuje stoj s uvolněnou rukou či oběma, aby stála v prostoru bez opory. Od doby, co se naučila vstávat a opatrně padat a klesat, nedělá pomalu nic jiného. A - světe div se - ve svých téměř 11 měsících se rozhodla, že se přeci jen dá do lezení! Myslela jsem, že tuhle důležitou fázi úplně vynechá, a ona si k ní pozvolna nachází cestu. Asi zjišťuje, že takhle se ke všemu dostane přeci jen rychleji; a snaha být všude první a hned je pro ni zcela typická..:-D

Po tuhých mrazech přišel sníh. Na jedno dopoledne. A tak jsme ze smeťáku ukradly sáňky a před procházkou je potrápily na reliktech bílého blátíčka. A Alice si alespoň jednou zažila jízdu na sáňkách. Samozřejmě byla nadšená a jen velmi nelibě nesla, když už nebylo na čem jezdit a muselo se do kočáru. Zima na houby.


Hračky ji momentálně skoro nezajímají. Občas se zasekne u drátěného labyrintu s kuličkami, kuželky s kroužky nebo mi párkrát blahosklonně pošle/hodí míček, ale jinak se intenzivně věnuje zkoumání domácnosti a vlastních možností. Má svá oblíbená stanoviště, kde potají krade různé předměty, s oblibou na sebe vysypává odpadky (samozřejmě ji nezajímají plasty nebo papír, ale jen ten špinavý smradlavý směs-humus :-D), ale bezkonkurenčně nejoblíbenější činnost je lézt do pračky do půli těla, křičet do bubnu a zkoušet ozvěnu, vytahovat z pračky prádlo a samosebou pozorovat prací cyklus.


S Aliččinou touhou po samostatnosti souvisí rapidní změna v přístupu ke krmení. Postupně začala projevovat averzi vůči krmení lžící - zřejmě si usmyslela, že otevírat pusu na povel a nechat se krmit je pod její důstojnost či co :-D - a každé jídlo se proměnilo v boj a okolí jídelní židličky v bitevní pole. Zpočátku jsme se do ní příkrmy snažili cpát i přes její odpor v domnění, že něco přece sníst musí. Jenže je vynalézavá, a tak našla spoustu způsobů, jak nám znemožnit, abychom ji lžíci vpravili do pusy. A tak jsem se rozhodla ji poslouchat. Ona sama zřejmě nejlíp ví, kdy a kolik toho chce a potřebuje sníst; projevilo se to tak, že když měla méně jídla, o to víc najednou toužila po mléku, které před pár měsíci už skoro vysadila. Zkrátka si našla zdroj energie jinde. Vše, co jen trochu jde, tak momentálně dostává do ruky, aby se krmila samostatně i za cenu toho, že je jako čunče (nejen ona, ale i já, židlička a její širší okolí :-D). Sní toho takhle podstatně méně a má to méně pestré, než když jsem ji krmila já, ale místo řevu je najednou blahem bez sebe, že se může obsloužit sama, a umí bezpečně dát najevo, kdy už má dost nebo co jí nechutná. Úspěch má jakákoliv zelenina nebo ovoce (s výjimkou květáku a okurky, tu pak hledám všude po pokoji), luštěniny, které může sbírat prstíky, křupky, pečivo, chlebíky potřené čímkoliv (momentálně vede pomazánka z cizrny a červené řepy, to je to na fotce, co vypadá jako jahody), všemožné placky, těstoviny... Zatím jsem bohužel nevymyslela, jak naložit s tekutějšími jídly (jogurt, kaše, polévky), ale naštěstí se ještě občas nechá nakrmit za své asistence (důležitě se snaží vpravit lžíci do pusy sama)... Kdybyste někdo měl tip, jak na to, než se naučí sama jíst lžící, sem s tím!


Jednoho pošmourného dne po tuhých mrazech jsem už měla plné zuby toho, že jsme pořád zavřené doma, a s kamarádkou, která má stejně starého syna, jako je Alice, jsme se vydaly do dětské herny. Postavila jsem se čelem ke své noční můře a překonala averzi vůči tomuhle typu zařízení (to samé mě nejspíš čeká v létě, až začneme chodit na dětská hřiště, pískoviště atd.), jenže jsem usoudila, že by Alice konečně měla začít poznávat také jiné děti, aby na ně nekoukala jako na UFO (jak se doteď obvykle dělo).
Překonalo to veškerá moje očekávání. Alice totiž zjevně nebude nespolečenská po rodičích, ale přesný opak: mezi dětmi i dospělými byla v sedmém nebi, pořád se na všechny křenila, byla hodně kontaktní. Neustále se mísila mezi starší děti, chtěla si je důkladně osahat (chudák její nový kámoš Máťa několikrát málem přišel o oko), kutálela si s nimi balónek a něco jim svou trpasličí řečí vyprávěla. Nechtěla si s ničím hrát, stačilo jí být s dětmi. Po tomhle úspěchu jsme tam po týdnu zavítaly znovu a zřejmě nás tam teď uvidí často (jo, fakt paráda... :-D).

Nejdřív se jen tak oťukávali... Tady proti sobě tasí své kolty v podobě křupek. Takže: kdo s koho?

Ale týden nato už byli kámoši. Teda Alice se chtěla kámošit, Máťa před ní obvykle někam zdrhnul, neboť narozdíl od ní umí bleskurychle lézt. Musí to, holka, ještě vypilovat, aby jí ti ženiši nefrnkli.




Jakmile je ale jen trochu hezky, jsme samosebou venku. Výletujeme hlavně po okolí Ústí, cca jednou za tři týdny se jedeme podívat za Jendou do Litoměřic. Kvůli kočárku vyhledávám hlavně cyklostezky, ale občas mám touhu pokořit nějaký kopec, a to pak máme bahno i za ušima. Foťák pravidelně zapomínám, a tak na závěr přidávám jen pár snímků pořízených mobilem na některých výletech.



Jestli jednou někde opravdu nechci být pohřbená, je to hřbitov v Mostě u přesunutého kostela Nanebevzetí Panny Marie. Totální bizar. Všude režné cihly, takže to tam vypadá jako v Terezíně, cesty lemují jen kolumbária a ještě k tomu výhled z jedné strany na "nový" Most s obludným panoramatem a z druhé na to strašně smutné místo, kde stál starý Most.






Když jsme se jeli podívat do mosteckého muzea na výstavu kachlů a kachlových kamen, využili jsme strejdu a poměřili Alici s mamutí kostí. Mamut zatím co do velikosti na plné čáře vyhrává, takže, holka, koukej nám pěkně růst, ať máš na ty první narozky sílu sfouknout svíčku!