Duben 2018

Zhudebněná poezie

9. dubna 2018 v 23:35 | zazvorek |  Z hudebních vod
Už dlouho jsem chystala článek o spojení dvou mých vášní, totiž hudby a poezie. Ale až cd, která momentálně sjíždíme s Alicí, mě k tématu vrátila. Alespoň jednou tu zas nebude příspěvek výhradně o dětech...:-)

Texty (nejen) českých básníků jsou přirozeně častou inspirací pro mnohé hudebníky. Rytmus básní, zvukomalebnost veršů, poetické náměty, to všechno přímo volá po propojení s hudbou. Někdy je výsledek tak povedený a samozřejmý, že když si pak později čtu tu či onu báseň, už si ji dokážu jen zpívat, přestane pro mě být "mým" textem. To je sice škoda, ovšem tahle "újma" bývá podstatně menší, než když se zfilmuje některá má oblíbená kniha a po shlédnutí filmu už si postavy i prostředí spojuji výhradně s jeho vizuálem,ne vlastní fantazií.

Diskografie těchto propojení je jistě bohatá, já vám však chci představit hlavně své oblíbence; někteří jsou notoricky známí, někteří vám třeba rozšíří hudební obzory... A ráda si v komentářích zase počtu o vašich tipech na dobré kousky z těchto vod.

Na úvod tu musí být kapela Hm..., protože jejich záběr je zřejmě nejvelkorysejší. Oblíbila jsem si je záhy poté, co mi je Jenda představil v začátcích našeho vztahu. Kromě svých textů osobitě zhudebňují celou řádku tuzemských básníků - Kainara, Ortena, Šruta, Nezvala, Blatného, Sovu... Jejich nejoblíbenějším albem se u nás momentálně staly KLUKOVINY, o kterých už jsem tu kdysi psala. Teď u nás zažívají revival, neb pro dětská ouška jsou jako dělané a Alice při některých z nich "tančí" a vesele výská (což si vykládám jako projev sympatií). Navíc už to má tak naposlouchané, že když jí pak někdy zpívám některou z oněch písní třeba při mytí nádobí, hned se přesune k rádiu a čučí, proč to tam nehraje.
Narozdíl od leckdy nablblých dětských písniček u Klukovin nemáte pocit, že vám měkne mozek.

Josef Kainar

Na nádraží při tom shonu
drcl vagon do vagonu
"Promiňte mi" vagon řek´
stalo se to mimoděk.
Druhý řekl: "Jaké křiky?
Já mám dobré nárazníky!"

Když už jsme u Kainara - myslím, že je jedním z nejčastěji zhudebňovaných českých básníků. Notoricky známé jsou interpretace Vladimírem Mišíkem, méně už možná album NEBE POČKÁ od Karla Plíhala (ve spolupráci se Zuzkou Navarovou). Ačkoliv to není mé nejoblíbenější plíhalovské album, poslouchá se to pěkně.

Nebe počká
Nebe počká, neboť já vím,
že kdykoliv jdu s tebou,
mé kroky do ráje jdou,
nebe počká.
Nebe to ví, že já nehodlám
státi u jeho bran,
neboť jsem zamilován
zde na zemi.
Andělé jsou laskaví
a drží palce nám,
že nás láska nesplaví,
když tě tak objímám.
Netrap se tím,
mohou-li počkat
všichni mí věřitelé
po týdny a týdny celé,
i nebe počká.

Dalším albem, které si poslední týdny pouštím pořád dokola, je POD PRAHEM SVÍTÁ od Transitus Irregularis. Není to album v pravém slova smyslu, neboť vyšlo jako součást stejnojmenné knihy - výboru básní Bohuslava Reynka i s jeho ilustracemi. Na uskupení Transitus Irregularis jsem narazila díky koncertu nesmírně sympatické Niny Rosy - zpěvačky a hudebnice Niny Marinové, která krom jiného hraje také v TI. Bohuslav Reynek je básník mé duši velmi blízký, nad málokterým autorem se tak dojímám, rozechvívám, s máloterým tolik souzním... Takže tohle spojení mě úplně dostalo. Písně na albu jsou pestré a hudebně se velmi povedly, myslím, že s duchem jednotlivých básní pěkně ladí. Nina je Slovenka, takže ačkoliv je její zpěv podle mě co se prožívání týče moc pěkný, její přízvuk občas lehounce ruší; opravdu ale jen lehounce. Tohle CD je takový můj malý poklad. A ta knížka vlastně taky.
Mými největšími favority co se zhudebněných verzí týče jsou tyhle (Listopad je krásně něžný a Tyčky v plotě naopak krásně živé):

Listopad
Listopad toulá se krajinou,
ryšavý koník s bílou lysinou.
K rybníkům lehá za chlumy,
hříva rákosí zašumí.
Vysoko nad lesy se vzpíná,
třpytí se sněžná lysina.
Chodívá lačný po kraji,
je doma, doma ho neznají.
Do vrat a dveří dívá se,
poznává smutky po hlase
těch, kteří těžce a potají
snad jenom ze spánku vzdychají
k ránu, když luna zaniká,
jasná jezdkyně koníka.


(grafika Bohuslava Reynka)

Tyčky v plotě
Osiřelé tyčky v plotě,
němé struny přibité,
mnoho víte o samotě.
O křídlech nevíte.
Stébla, kterým se po klasu
vyslyšení nestýská.
Bez tváře jste. Bez úžasu.
Vyděšená strniska.
Hubených let holé hnáty
do čekání zajaté.
Suky v dlaních. V hlíně paty.
Kolena nemáte.

(grafika Bohuslava Reynka)

Bohuslav Reynek je ostatně u muzikantů dosti oblíben. Některé z jeho básní zhudebnili například Iva Bittová s Vladimírem Václavkem na albu BÍLÉ INFERNO. A to mě taky dost baví, protože Bittová do všeho vkládá život. Po svém!

Před pár lety jsem darem dostala zhudebněného Antonína Svou v podobě cd AŽ BUDE PO BOJI. Sovovy básně jsou melancholické, což přirozeně vybízí k interpretaci v podobném duchu. Album je komorní, tiché, jednoduchý zpěv a doprovod kytar. Nepouštím si ho často, ale jako příjemné zklidnění to funguje. Uměla bych si asi představit i trochu jiné podání; třeba se někdy najde umělec, který se na něj ve velkém vrhne znovu. :-) Kupříkladu prvně zmiňovaní Hm... se jeho slavné Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? zhostili úplně fenomenálně a neotřele.

Pro dnes trochu pozapomenuté album SICK ROSE si jej vybrala také Monika Načeva. Ve spolupráci s Timem Wrightem ho nahrála "na zakázku" k výstavě Dekadence NOW, která svého času způsobila docela pozdvižení. Já tu výstavu narozdíl od spousty svých známých neviděla, upřímně si ale myslím, že jsem o mnoho nepřišla - to, co autoři považovali za dekadentní, už v dnešní době nikoho nepobouří, a z ukázek jsem pochopila, že tohle mě prostě nebaví. Kýč, vulgarity a rádobydrsné srandičky mě nechávají chladnou... Veliký rozdíl oproti výstavě V barvách chorobných, která se věnovala "prvotní" české dekadenci, symbolismu a celé téhle temné éře. To jsem ovšem odbočila od Sick rose.
Načevu mám moc ráda, tohle album už si ale vybavuji jen matně. Z hudebních motivů si pamatuji jen výraznou taneční Garden of Love s textem od Williama Blakea, zbytek mi splývá v jakési elektornické, triphopově rušivé mlze. Načeva tu zhudebnila třeba i Karla Hlaváčka, jehož houpavým posmutnělým textům by elektronika moc slušela; ovšem asi v jiném než Wrightově podání. Nicméně když už jsme u Načevy - její nejznámější alba jsou založena na textech Jáchyma Topola, což je mmj. také básník, takže tu vlastně máme dalšího do party :-)

Do jezer stíny lesů padaly
Do jezer stíny lesů padaly,
jež dorůstaly v prales mlčenlivý.
V mé duši bolesti vždy nechaly
svých stínů protest, děsivý a živý.
Jen podle slunce, vteřin, doby dne,
ty stíny dloužily se nebo hasly,
úsměvy horké mělo poledne
a stíny západu se chladem třásly.
I bolest má v věčných proměnách
z mé duše mizela neb celou skryla,
dle slunce, žen, oblaků na horách,
dle touhy, jíž se marně rozbouřila.


Na závěr tu mám jedno veledílo a jeho dvě úplně odlišná pojetí.
S příchodem jara jsem si vzpomněla na MÁJ K.H. Máchy. Čím jsem starší a čím častěji ho čtu, tím víc se utvrzuji, že to není pruda - povinná školní četba, ale dokonalé, nádherné dílo, které dokáže způsobit i husí kůži. Před lety se jej F. A. Brabec (podobně jako předtím Kytici) pokusil převést do filmové podoby. Od doby, kdy jsme na něj coby na novinku šli do kina v rámci gymnaziální češtiny, už uplynula nějaká doba a já ho už pak nikdy neviděla, ale vybavím si z něj jen spoustu barevných filtrů, odpudivého Viléma - Stropnického a Jarmilu, která se raději všude a pořád svlékala, než aby mluvila. K filmu nahráli soundtrack Support Lesbiens. Tehdy mi to nepřišlo tak zlé, při poslechu teď po letech se mi to zdá ale děsně utahané a monotónní. Jenže Máj takový přece není!
Jinak na to šli WWW.
Hip hop vůbec neposlouchám, WWW jsou ovšem taková moje libůstka. Dokonce patří ke kapelám, na jejichž koncerty chodím vždycky, když se objeví poblíž - naživo jsou totiž ještě o třídu lepší než na albech a vždycky je to skvělá, temná a hypnotická jízda. Na albu ATOMOVÁ VČELA se objevila jejich interpretace prvního Intermezza, kdy se duchové a příroda chystají na Vilémův pohřeb. Původně ji nahráli jako doprovod k divadelní hře. Sifonův rap a hudba černočerná jako rej kostlivců k textu sedí nečekaně dokonale; rozhodně je to působivější než stejná část v podání Support Lesbiens, je mi líto.


Z toho všeho mi nakonec vyplývá jedna věc. Já osobně mám raději výraznější, osobitější a třeba i kontroverzní interpretaci poezie, než když je text doprovázen sice milou a nevtíravou, zato těžko zapamatovatelnou hudbou. Podle mě básním sluší trochu té divokosti, však si o to říkají. Nebo to vidíte jinak?:-)
Krásné poetické jaro všem!