Červen 2018

Mini-dovolené (a to ostatní)

8. června 2018 v 23:45 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Naprosto nestíhám zpracovávat aktuální články k tomu, co je u nás nového nebo kde výletujeme. Takže z toho protentokrát dělám takovou měsíc (až dva) starou směsici všeho možného a budu doufat, že příští článek o naší dovolené na jižní Moravě vznikne dřív než na podzim (aktuálně mám skluz jen tři týdny :-)).

Někdy kolem Aliččiných narozenin jsme si na víkend vyrazili do Českého ráje. Naše univerzita má kousek od Hrubé skály výcvikové a rekreační středisko a onen víkend se tam konal takový komorní terénní výjezd pro studenty, tak jsme se za nimi jeli podívat.
Podobné akce mají s dítětem pár úskalí:
Když se večer paří, popíjí a pečou buřty, může se toho zúčastnit jen jeden z rodičů. Druhý obětavě hlídá chrnící dítě, které sebou na posteli šije tak, že nejenže (obětavě!) usínajícího rodiče vystrkuje z postele, ale je schopné sebou praštit o zem. Chůvičky nevedeme. A tak se rodiče ve svém společenském povyražení střídají, dokud neusnou, anebo rovnou usínají oba a tu "zběsilou" pařbu odkládají na jindy. Na jindy za velmi dlouhou dobu, říká se tomu myslím neurčito.

Taky jsme v žádném případě neměli šanci držet se programu. Ačkoliv se Alice budí mezi pátou a šestou ranní a zdatně svým libým zpěvem sekunduje ptákům, co skřehotají venku na stromech, vypravit se spolu s ostatními někdy kolem sedmé ráno na vlak je pro nás úplně mimo realitu. Stejně tak sedět v hospodě, dokud nezavřou.
Takže jsme si program upravili po svém: vyrazili jsme na Trosky, neb jsem si z dřívějška pamatovala, že tam vede poměrně pohodová cesta, většinou lesem (=stín) a vzdálenostně to na půldenní výlet s kočárkem bylo akorát. Jenže hned na začátku nás asi na třičtvrtě hodiny zbrzdil cyklistický závod... Před závodníky sice lesem projíždělo auto, které upozorňovalo, že za ním jede 1000 cyklistů, ale když se zrovna dostanete na špatný úsek (=úzká lesní cesta), není s kočárkem moc kam uhýbat. A tak jsme stáli v jakémsi pangejtu v mechu a kapradí,mávali cyklistům, kteří se na Alici smáli, a ti méně ambiciózní jí mávali taky, z čehož byla vysmátá. Jít dál nebo přejít cestu nešlo, smetli by nás a bylo jich fakt hodně.


Tady jsme ještě měli dobrou vyhlídkovou pozici, cesta byla široká. Po pár desítkách cyklistů byla delší pauza, tak jsme vyazili dál, že už je asi konec. No a to teprv začal fofr. Trochu jsme se jim tam pletli, ale oni se nám zase připletli do výletu, tak co :-)

Slibovala jsem Jendovi občerstvovnu u rybníku pod Troskami. Když jsme se konečně dostali pod Trosky, hospoda byla obsypaná lidmi úplně ze všech stran (sobota v Českém ráji, já husa!!), ani pro pivo by se člověk neprocpal. Vedro k padnutí (a to byl teprve duben). A jako bonus jsem zapomněla, že cesta na Trosky je sice pohodová, ale určitý úsek se leze prudce do kopce mezi skalami, což s kočárkem nepřipadá v úvahu. Měli jsme sice nosítko, ale kočár by na nás sám na kraji lesa asi nepočkal. No a tak jsme se na Trosky nedostali. Místo toho jsme si sedli do stínu u rybníka, Alice dostala dlabanec, my prdlajs a šlo se zase zpátky.



Ale všechno to tam krásně kvetlo. V noci je tam nebe plné hvězd jako málokde a ráno zpívají úplně jiní ptáci než u nás pod okny. A naproti u pána je prý líp než na světě. Druhý den ráno jsme u něj posnídali klobásy, když jsme se vraceli z časně-ranní procházky na Valdštejn. Odtamtud je zase tahle fotka:


Alespoň někde jsme byli sami. Od dubna do října nám napříště zapovídám vstup do Českého ráje. Howk!

Na druhý květnový svátek jsme si narychlo objednali ubytování v Chřibské na pomezí Českého Švýcarska a Lužických hor. S Jendou jsme tam často jezdili na služebky, ale rozhodně se nám to tam nezajedlo, naopak. Navíc je tam všude krásně, od nás to není daleko a taky jsme mohli okouknout, co je v "našem bývalém rajónu" nového.
Alice nám ovšem celé tři dny veškeré snahy o pohodovou dovolenou bojkotovala. Byla mimořádně protivná, nenaladěná, do toho přestala jíst a nejspíš jí lezl další zub. Nelíbilo se jí nic, nikde, celé dny proječela, v kočárku být odmítala, takže naše výlety se odehrávaly v trochu vystresované atmosféře a rozhodně se nedalo podnikat nic velkého. Přesto jsme se podívali na Vlčí horu do Nobilis Tilia (doplnit zásoby), do Kyjovského údolí resp. Dlouhého dolu, kde se Alice lehce ráchala v ledové říčce, do pivovaru Falkenštejn v Krásné Lípě, kde výjimečně odmítala jíst moje jídlo, a tak se nikdo v klidu nenajedl, nebo třeba do tamní kavárny, kde byla poprvé v pohodě. Druhý den jsme Chřibskou obešli a prošli ze všech stran - od kostela směrem na Rybniště (dokud se kolečka kočárku točila, pak už to nešlo), kolem kapličky k Liščímu bělidlu (mé oblíbené místo, ale to je tam vlastně skoro všude), k historické střelnici v kopcích nad Chřibskou (její konstrukci jsem nějak nepochopila, resp. to megalomanské měřítko) a na oběd jsme si došli k usedlosti Na Stodolci. Tam vám mají snad všechno. Hlavně skvělé jídlo - sice ceny nastavené tak trochu pro pražské chataře, co si sem jezdí fešákovat podstávky, na druhou stranu všechno, co jsme měli, bylo prvotřídní a co možná nejvíc z místních surovin a od místních pěstitelů. Pro děti taky dobrý, Alice bavila německé turisty svým elánem, když se konečně zapnula a řádila jak divá, dokud nebyla černá jako kominík.
No a pak se jelo domů. Cestou jsme poslouchali ČRo, kde mmj. běžel projev Beneše k odsunu Němců. Na závěr se tleskalo; Alice je zvyklá, že když slyší někoho tleskat, přidá se. Takže ta naše holka odsouhlasila odsun germánského živlu. Na druhou stranu předtím zvesela "tančila" na některou z německých nacionalistických pochodových písní, neb "tancuje" na všechno, co má nějaký rytmus nebo melodii. Ještě že jsou ty děti tak bezelstný.




Občas sní nějaké to kamení. To je holt úděl poznávání světa. Naštěstí to pak zajedla libovou kotletkou, co kradla tátovi z talíře, takže dobrý.


No a jinak se Alice mění raketovým tempem. Největší radost mi udělala, když na dovolené konečně udělala první krůčky (prý je udělala už předtím, ale u toho jsem nebyla, takže nevěřím :-)). Od té doby to vypilovala k běhu přes půl místnosti, než se s udiveným pohledem rozplácne na zem. Celý svět je pro ni chodítko. Zkouší šplhat na všechno, na co dosáhne, pořád si stoupá na hlavu (vážně netuším, proč to dělá), začaly ji konečně bavit různé aktivity typu navlékání čehokoliv na cokoliv, přendavání věcí z místa na místo (zejména u jídla je její tetris obdivuhodný), zkouší vhazovačku, zatloukačku, prostě všechno, co ji dřív nezajímalo. Proběhlo pár pokusů o posazení na nočník, ale odmítá na něm zůstat sedět, raději se vyčůrá vedle. Tak holt někdy v budoucnu. Začalo se jí líbit koupání, hlavně u toho ale musí pořádně nacákat všude kolem a pocákat všechny včetně sebe (to ji baví nejvíc). Naopak ji teď přestaly bavit knížky, takže holka, až nebudeš vědět, jak vypadá žirafa, na mě to nesváděj.
Jednoznačně nejlepší hračkou je ale Tatra!


Kdybychom byli co k čemu, už jsme tuhle fotku mohli zpeněžit jako reklamu na Tatru, co? Ale protože nejsme, tak Aliččino spořící prasátko obrůstá pavučinami. Alí, až nebudeš mít na věno, vzpomeň si na tohle, to bude jednou retro. Prodejný retro.

Taky se nám zamilovala. Do svého jediného kámoše. Neustále by ho pusinkovala, ale on není moc kontaktní a dlabe na ni. Což ji nejspíš jednou namíchlo, a tak ho kousla. Památku na její vášnivost měl asi dva týdny. Jejich přátelství to ovšem nenarušilo:





Dokonce se vzájemně vozí v Tatře, očumujou se nahatý, když se spolu koupou v bazénku, vzájemně si ocucávají prsty a krmí se. V jejich zájmu to ale dál rozebírat nebudu, co kdyby tenhle blog existoval ještě v době, kdy přijdou do puberty...:-D
Takže tak.