Září 2018

Raketové změny v Říši divů

24. září 2018 v 23:55 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Na rychlosti psaní článků jsem teda zatím moc nezapracovala. Budiž mi omluvou, že po večerech mám momentálně asi bžilion různých věcí na práci a psaní na počítači zaujímá spodní příčky na žebříčku důležitosti... V tomhle je život s dítětem nesmírně očišťující; na sedavé činnosti zkrátka není čas, pokud tedy blogování není vyloženě váš koníček.

Tenhle článek bude takovým stručným shrnutím posledních měsíců v životě naší Alice, které znamenaly raketové změny ve vývoji toho malého ďáblíka a také dobu plnou zážitků, výletů, vtipných i nervydrásajících momentů a spousty ponaučení.
Momentálně má Alice 17 měsíců. Musím říct, že od té doby, co se naučila chodit, si konečně mateřskou opravdu užívám a myslím, že prožíváme zatím nejlepší měsíce jejího života. Samozřejmě i tohle období s sebou nese i jistá úskalí (bude řečeno dále), ale tím, že už je to takový malý člověk, který vnímá, chápe (i když většinou odmítá poslechnout), reaguje, chodí po svých, jí skoro normální stravu a je s ním legrace, je to všechno takové snesitelnější a hlavně pohodovější. Občas sice zasněně vzpomínám na dobu, kdy jen ležela a spinkala, ale to jsme zase řešili jeden problém za druhým a klidu jsme si stejně moc neužili... Teď sice člověk musí mít očí asi tolik jako masařka, rukou jako chobotnice, reflexy jako Neo v Matrixu a brutální deficit spánku se stále jen prohlubuje, odměnou je mu však malý miláček, který je skvělým parťákem, pokud má zrovna dobrý den.



Chůzi tedy za poslední čtyři měsíce vychytala. Skoro už nepadá, několi měsíců umí couvat, poskakovat na místě, lézt do a ze schodů, tancovat, točit se dokola a dělat všelijaké akrobatické kousky. Hodně se jí zalíbilo koupání, "plavání", vody se vůbec nebojí. Stále postrádá pud sebezáchovy, takže ráda zkouší své možnosti a největší radost má z toho, když se pohybuje na hraně, a to i doslova. Začalo ji totiž bavit balancovat na obrubnících, různých římsách atd. a úplně největší zábava je lezení po žebřících, schůdcích, židlích, zábradlích a všem, kde musí šplhat do výšky. Přirozeně začala milovat klouzačky. Je neuvěřitelné, jak dlouho dokáže dítě bavit lézt pořád dokola po žebříku nahoru a klouzat se dolů. Nesnáším dětská hřiště, a tak je pro mě tohle jeden ze způsobů mučení. Alice by se totiž vydržela klouzat snad do tmy...
Celkově je to malé šídlo a pytel blech v jednom. Nevydrží sedět, nevydrží dělat déle nějakou činnost, u které se nehýbe, nevydrží v klidu jíst (a to ani chvíli), neustále musí někde pobíhat, lézt, poskakovat... Kdyby dospělý měl tolik pohybu jako dítě, nikdy bychom nemohli zažívat epidemii obezity.




Moc toho nenamluví. Tedy považujeme-li za řeč skutečná slova a schopnost je používat. Slov umí jen pár, většinou je všechno "táta". Umí hodně zvuků zvířátek a snaží se je pojmenovávat, ale o které zvířátko jde, poznám jen já. Jinak pusu nezavře, sotva rozlepí oči, hned něco žvatlá a pusa jí jede od rána do večera, smysluplná slova to ovšem nejsou. Tedy v naší řeči, v trpasličtině to rozhodně význam má.

Líbí se jí, když může ukázat, jak je samostatná a šikovná, a tak už několik měsíců "pomáhá" v domácnosti. Zalévá se mnou kytky a záhonky na zahradě, dává prádlo do pračky, zapne ji, pak prádlo vyndavá a nosí mi ho na sušák, pomáhá uklízet nádobí z myčky a když dojíme, uklidí špinavé nádobí do myčky (myčku jsem vzala na milost před pár měsíci a blahořečím ji!!!), odpadky hází do koše (občas, jindy je naopak vyhrabe ven), občas se snaží něco utřít hadrem... Je nějaká šance, že jí to vydrží až do puberty a bude bez keců pomáhat s úklidem? :-D

Skládačky, vhazovačky, stavebnice, figurky a hračky celkově ji moc nebaví, takže jich doma moc nemáme. Co má kola, to ji nezajímá vůbec, pokud to dělá šílené zvuky a bliká to, tak se toho bojí, na chvíli ji upoutá jen to, u čeho se může pohybovat, tzn. různé hračky na tyčce nebo tahací na provázku, míče, bublifuk, protože se může honit za bublinami... Plyšáky nenávidí a štítí se jich. Kupodivu ji zaujala panenka, a to jen proto, že miluje děti a panenka je pro ni takové malé děcko, které může přemisťovat po bytě, krmit, svlékat a dávat mu pít. Nejlepší hračky jsou pro ni naprosté "blbosti" - nádobí, ruličky od toaleťáku nebo utěrek, kolíčky, magnetky, všemožné lahvičky, kaštany, žaludy, kamínky. Zejména kamínky ji dost baví a ohromná zábava je pro ni sednout si do hromady štěrku nebo kačírku a přehrabovat se v tom do aleluja.



Pokud má náladu, vydrží si prohlížet knížky a ukazovat různé obrázky, tohle se učí celkem rychle. Pojmenovat je neumí, občas se snaží zopakovat po mně jejich název, ale do příště už to zas neví. Předčítání ji nebaví vůbec. Má moc ráda hudbu, takže pokud slyší cokoliv, co má alespoň náznak melodie nebo rytmu (stačí třeba rytmické čištění zubů, míchání mléka v lahvičce apod.), hned se začíná vrtět. Tanec propracovává k úsměvným kreacím, kdy se třeba začne houpat v kolenou, máchá kolem sebe rukama a tváří se u toho nesmírně blaženě. Je to taková showmanka. Zároveň ji baví "hudbu" i vyluzovat, takže konečně našel využití celý ten orchestr, co máme doma. Každý den tříská do (mého!) xylofonu, asistuje u hry na kytaru, a tak dostala svou vlastní, zabaví ji různé rolničky, tamburínky, klavírek, roury, které slouží jako trubky...
Velkým překvapením pro mě bylo, jaký úspěch u Alice zaznamenaly pastelky, křídy a vůbec cokoliv, s čím se dá čmárat. Myslela jsem, že ji to ještě nebude zajímat, že je na to moc malá. Ale byla to vyloženě láska na první pohled. Od doby, co dostala svůj malý stoleček a židličku, obvykle hned po probuzení běží pro pastelky a sedí u stolu jako malá školačka. Samozřejmě je počmáraný i ten stoleček a židle, jejím výtvorům jsme taky obětovali jednu zeď v kuchyni. Nehodlala pochopit, že na zeď se nekreslí, naopak po každém NE ještě drze běžela pro další pastelku a přímo před námi ostentativně a nakvašeně udělala na zeď tlustou čáru, to jako abychom viděli, co si o tom myslí. Stačila chvíle nepozornosti a půlka zdi vypadala jako rané dílo Jacksona Pollocka. Upřímně, trochu jsme to čekali, a tak jsme při rekonstrukci bytu záměrně nechali všechny zdi bílé, aby nás pak tolik nebolelo, až je budeme muset přemalovávat :-D A bez kříd neexistuje procházka. Sice jsme od nich obvykle obě barevné, jako by se na nás rozpustily omalovánky, ale hlavně že se díte vyřádí :-)






Poslední fotka vyjadřuje další novinku: zřejmě nás postihlo období vzdoru. Údajně jím děti procházejí až kolem druhých narozenin, já mám ale pocit, že u nás začalo už před pár týdny. Všechno je najednou problém. Pokud se madam něco nezamlouvá, něco se jí zakáže nebo se jí něco nedaří, ve vteřině se z usměvavé milé holčičky stane vztekající se hysterická příšera. Vzteká se kvůli každé prkotině a reakce děsně přehání. Občas dojde i na ono pověstné válení po podlaze, ale to naštěstí zatím jen sporadicky, spíš si třeba klekne a buší hlavou o zem (na má slova "budeš blbá" samozřejmě nereaguje). Odporuje, na všechno teď říká své rozhodné NE a ještě k tomu ostentativně zavrtí hlavou, abychom jasně pochopili, jak hluboký odpor k danému požadavku/příkazu/nápadu/činnosti/jídlu/písničce/kusu oblečení má. NE je teď prostě všechno. "Pomůžu ti" jsou sprostá slova, všechno musí sama a běda, jakmile jí chci pomoct třeba sejít ze schodů. Myslím, že to nejhorší teprve přijde, ale už tenhle rozjezd je někdy zkouška nervů.
Další období extrémní protivnosti (až nesnesitelnosti) zažíváme, když rostou zuby. To bývá fakt na zabití. Naposledy jí rostly čtyři najednou a natékaly dásně s dalšími, takže to bylo hotové peklo na zemi (a zrovna o dovolené...). Je mi jasné, že jí to musí moc bolet a svědit, dává mi to najevo pokaždé, když si udělá kousátko z mé ruky... Ale v tu dobu mívám chuť zavřít ji někam do sklepa, ať si tam bručí a ječí na pavouky a myši a ne na nás. Alespoň že už těch zubů zbývá jen pár!

Taky má nějaké špatné spaní. Sama stále usnout neumí. Polovinu noci spí ve své postýlce, ale hodně se budí; někdy stačí pohladit, držet za ruku a zase usne, ale po půlnoci se obvykle budí se srdceryvným brekotem, stojí v postýlce a odmítá ležet. Až když si ji vezmeme k sobě do postele, zase usne a spí relativně v klidu do rána. Zajímalo by mě, co by mi poradili všichni ti chytráci, co tvrdí, že se dítě má v postýlce nechat vyřvat, aby usnulo samo... Alice teda v brečícím stavu rozhodně sama neusne, to by spíš byla schopná z té postýlky vyskočit. Taky je to ranní ptáče, takže budíček o páté po špatně prospané noci už je jen třešinkou na dortu. Únavu a permanentní nevyspanost za sebe považuju za vůbec nejhorší věc na mateřství. S tím ostatním se člověk nějak popere, na všechno si zvykne, ale nedostatku spánku se moje tělo zatím přizpůsobit nedokázalo, naopak tím začíná strádat ještě víc, protože se z té únavy nedokáže vyhrabat. Snad se jednou madam umoudří a nechá nás spát třeba do sedmi. Třeba.

A taky u ní na dovolené opět propuklo období separační úzkosti, oproti předchozímu ale v podstatně větší intenzitě. Nemůžu bez ní udělat vůbec nic, a to ani za přítomnosti Jendy. Drží se mě jako klíště, pokud jí zmizím z dohledu, hystericky pláče. Rozhodně se teď nedá nikým hlídat, tedy pokud ji nechci trápit. Doufám, že i tohle období brzy pomine...


Ale abych se zase vrátila k příjemným věcem!
Alice umí být velmi milé a přátelské dítko. Je hodně společenská a líbí se jí, když je její zájem opětován. Na děti je hodná, obvykle se za nimi hned žene, bere je za ruku, hladí je po vlasech, opičí se po nich (po těch starších), ve většině případů nemá problém půjčit nějakou hračku, vyloženě vyhledává nějakou interakci - snaží se zapojit do hry, něco žvatlá směrem ke druhému dítěti, jsou-li vedle sebe dva kočárky, leze ze svého do toho druhého...
Ráda se předvádí, ukazuje, jaké umí "básničky", dělá všelijaké opičárny. Potřebuje bavit a být bavena. Ráda různě dovádí, výská, šklebí se, dokonce se mi zdá, že má snad i smysl pro humor, protože některé její reakce jsou vysloveně poťouchlé...
Pokud zrovna neprochází některým z výše uvedených nešťastných období, je Alice i skvělým parťákem na různé výlety. Líbí se jí cestování vlakem, na ten je ostatně zvyklá od malička. Nevadí jí spát ve stanu. Od doby, co chodí, jsme začali mnohem více využívat nosítko a teď ho dokonce používám častěji než kočárek. Někomu by to mohlo připadat paradoxní, nosit třeba pětikilové a desetikilové dítě je přeci jen rozdíl, ale pro nás začalo mít pořádně smysl až teď. Hodně toho nachodí, v kočárku moc být nechce, zato v nosítku je klidná a hodná. Oproti dřívějšku také po vyndání z nosítka nemusíme řešit, kam ji položit, protože si běží, kam chce. Pokud s ní někam jedu sama, je cestování s nosítkem mnohem snazší. Podstatně se nám také rozšířil repertoár výletů, už nejsme odkázáni jen na rovné cesty. Velice osvobozující.
Nejčastěji asi jezdíme za Jendou do Litoměřic, protože je to tam prostě mnohem příjemnější než v Ústí. O víkendech se snažíme podnikat různé společné výlety, přes týden si vymýšlím výlety s Alicí sama. Obvykle stylem "kam nám jede autobus tak za hodinu?". Většinou výletujeme samy, protože Alice má dost specifický režim, a tak je těžké sladit ho s jiným dítkem. V době, kdy ostatní děti spí, Alice řádí nejvíc, a spánek po obědě už nemívá, takže na různých hřištích a v parcích býváme samy. Pro mě je to super, pro ni smutné, protože děti vyhledává.
Z větších akcí za poslední měsíce mě napadá návštěva karlovarského filmového festivalu (fotka s Jeanem Reno níže) a dovolená v Bechyni (bude samostatný článek). Během těch tropů bylo i hodně koupání, různé společenské akce, slavnosti, zoo... A já už vám ani nevím. Zkrátka to bylo prima. A myslím, že to bude prima čím dál tím víc.








A ještě jedna věc. Určitě to platí obecně pro každého, kdo prožívá ten životní kotrmelec s malým dítětem, ale já to vztáhnu na Alici. Hrozně moc mě toho učí. Učí mě trpělivosti (někdy ji teda trénuje dost urputně), klidu, nadhledu a hlavně úplně jinému životnímu tempu. Naše dny utíkají sice rychle, ale vlastně se během nich zase tolik neděje. Už dlouho jsem se děsila toho, jaké budou procházky s dítětem, které ujde dva kroky a u něčeho se zastaví, které potřebuje všechno vidět, vyzkoušet, se kterým se nedá nic stihnout. Ale Alice mě naučila, že na tom "něco stihnout" vůbec nesejde. Holt teď místo dlouhých tůr chodíme jen na krátké procházky, zato okoukneme doslova každý kámen, klacek, list, strom, řešíme každého ptáčka, kočku (Mimochodem, kočky si hrozně oblíbila a je to jediné chlupaté zvíře, které je ochotná si pohladit, dokonce velmi ráda. Psy stále nesnáší, bojí se jich a jsou jí odporní, totéž platí pro většinu ostatních zvířat, pokud neplavou ve vodě - ty totiž bere na milost...). O všem si povídáme, i když tomu třeba ještě nerouzmí. Jsem ráda, že je zvídavá a zvědavá a všechno venku ji zajímá. Striktní režim nemá, den se odvíjí od její i mé nálady, energie, počasí, momentálních nápadů. Nechce se jí zrovna spát? Nebudu ji k tomu nutit násilím. Je unavená o hodinu dříve než obvykle? Nebudu ji držet vzůru protivnou jen proto, aby dodržela časový rozvrh. Nic neplánuju, často ani na několik hodin dopředu. Pokud se rozhodneme někam jet, jedeme teď, ne za týden. Naučila mě totiž, že plánování nemá vůbec smysl. Naučila mě, že nemá smysl se někam hnát, protože i to zdánlivé málo co se během toho dne stane, je pro takhle malé dítě hrozně moc. Naučila mě úplně kašlat na nějaký zásadní pořádek a úklid v bytě. Nežijeme ve špíně, ale než abych s ní za zadkem myla x hodin okna, to si s ní radši hraju. Protože dokud se přes okna dá koukat, jsou v pohodě. Zato dítě, které by se nudou ukousalo, než se ta okna budou blejskat, by v pohodě rozhodně nebylo. A taky mě naučila, že mi může být úplně jedno, co si o nás a našich výchovných metodách a životním stylu kdo myslí. Oni s námi nežijí, Alici neznají. Zato my si život přizpůsobujeme tak, jak nám to vyhovuje, svému životnímu tempu a zájmům. Alice je takový svéráz, že mě vlastně učí neustále.
Tak zase někdy příště. A podzimu třikrát hurá!


Když bylo vedro i v Lednici

4. září 2018 v 23:39 | zazvorek |  Po svých i samochodem
TAK DLOUHO TU BYLO MRTVO!
A je mi to fakt líto. Jenže jsme měli nějaké pracovní povinnosti, které se trochu přelily do pracovního stresu, a u počítače jsem trávila rozhodně víc času, než by bylo zdrávo a než by mi bylo milé, takže na články už nebyly síly (a to ani fyzicky, od dob psaní diplomky mi při delším ťukání do klávesnice odcházejí ruce).
BLOG MEZITÍM OSLAVIL SVÉ NEUVĚŘITELNÉ 12. NAROZENINY. Je tu uloženo dvanáct let mého života, to už je slušný materiál. Poslední roky sice počet článků rapidně klesá, přesto chci dál pokračovat - pořád je to taková životní kronika...
Ale teď už konečně k nějakému článku!


Nenapadlo by mě, že články o malých dětech budou stárnout tak strašně rychle. Jenže zrovna ty cestovatelské tu chci mít všechny, protože se k nim ráda a často zpětně vracím, takže fakt, že dítě staré rok a pár týdnů je úplně jiné než dítě, které nám doma skotačí teď, musí jít tentokrát stranou.

V půlce května jsme byli na týdenní dovolené. Na jižní Moravě, s ubytováním na zámku v Lednici. Nenechte se zmást, žádný zámecký luxus to nebyl, ale jedna z mála výhod mého zaměstnání je možnost ubytovat se v lukrativních lokalitách, ovšem ve zcela obyčených pokojích spíše ubytovnového charakteru. Což nám naprosto vyhovuje...



Jižní Morava pro mě byla koutem doposud neprobádaným (až na pár návštěv Brna, Tišnova a Uherského Hradiště a okolí), takže mě tam lákala hlavně touha poznávat. A taky to, že v květnu na Pálavě nebudou davy turistů tak jako v létě nebo kolem vinobraní.
Bála jsem se toho, jak naše roční dítě zvládne cestu (byť autem) přes celou republiku, protože to je takový věk, kdy ji ještě ničím moc nezabavíte. Naštěstí Alice překvapila - většinu cesty prospala, u Humpolce jsme ji vyvenčili na příjemném malém hřišti a v pohodě jsme pak dojeli až do cíle.
Dovolená to byla po všech směrech pohodová. Jasně, kolotoč kolem čerstvého batolete je unavující a po návratu jsme si říkali, že by nám bodla ještě další, tentokrát opravdu úplně odpočinková dovolená...:-) Ale dny plynuly líným tempem a naším cílem nebylo stihnout co nejvíce, ale hlavně si užít Lednicko-valtický areál a změnit prostředí. Což se rozhodně povedlo.


Nápad jet na jižní Moravu mimo hlavní sezonu se vyplatil v tom, že davy turistů jsme opravdu nikde nepotkávali (až na lednický zámek, kam se člověk horko těžko dostal na prohlídku i s objednáním předem). Nevýhodou bylo, že mimo víkendy měla většina památek zavřeno, a tak jsme většinou jen došli na místo a pakovali se dál... Z turismu se tu ovšem evidentně dost žije, protože tu je (ve srovnání s naším krajem) poměrně draho a na každém rohu narazíte na různé stánky; má to trochu disneylandovský charakter.
Musím zcela upřímně přiznat, že jižní Morava se krajinou mého srdce nestala. V republice je několik míst, kde se cítím hrozně příjemně, ráda se tam vracím a je mi tam dobře na duši. Ne že by se mi kolem Pálavy nelíbilo. Ty kopce a vinice mají bezpochyby své kouzlo, kolem Lednice jsou překrásné lužní lesy a louky, ve kterých to bzučí, až vám z toho bzučí v hlavě, závidím místním aspoň to přežívající torzo folklóru, o kterém se nám tady na severozápadě může jen zdát... Ale žádné hluboké emoce. Ani lidé mi tu nepřipadají nějak zásadně milejší nebo bodřejší než jinde, ač se nám to média neustále snaží podsouvat. Jo a taky tu neumí vařit pivo a my s Jendou na víno zrovna dvakrát nejsme...:-D




Před uspáváním jsme se rádi chodili projít po lednickém parku. Už tam nebylo moc lidí, příjemné bylo, že se všude dalo chodit bosky a hlavně s kočárkem. Alice právě v Lednici začala dělat své první krůčky, takže na kočár (či nosítko) jsme byli ještě pořád dost vázaní. Krásně tu voněl jasmín, žáby kuňkaly, čápi klapali zobáky, létalo tu plno vážek, ale taky otravných komárů (ta krajina tu k tomu vybízí).
Chtěla jsem se podívat na nově zrestaurované prostory ve slavném minaretu, ale dalo se tam objednat jen na víkendové prohlídky a ty už byly týden předem dávno zabrané. Nahoru jsem se bála, mám hrůzu z výšek a motala se mi hlava jen při pohledu odspoda nahoru, takže za výhledem byl vyslán jen rychlý posel Jenda.
Na zámku jsme se prostřídali také. Reprezentativní prostory s dřevěnou vyřezávanou výzdobou a nábytkem byly úchvatné, průvodce brigádník klasicky děsný. Já si dala i druhý okruh zahrnující klasické "pokojíčky", jak tomu s Jendou říkáme, a zde sice byla fajn průvodkyně, zato jsem byla ráda, že jsem měla vstup zdarma a nemusela platit tu šílenou částku za úplně obyčejné a ničím nezajímavé apartmány. S Alicí jsme si sem netroufli, ačkoliv se mnou na prohlídce byla rodinka s zhruba stejně starým synem, který celou dobu poslušně seděl v nosítku a ani nemukl. Vůbec nechápu, jak to dokázali. Měla jsem touhu se těch rodičů zeptat, co mu dávají do pití, protože přesně to bychom na prohlídky taky potřebovali. Náš malý ďábel z nich umí udělat peklo všem, ale o tom až příště...:-D Takže se buď střídáme, nebo nejde ani jeden.






Prošli jsme postupně většinu saletů (drobných stavbiček) v Lednicko-valtickém areálu, neb se k nim daly dělat pěkné půldenní procházky. Janohrad, kolonáda na Reistně, Apollonův chrám, Dianin chrám...
Počasí nám přálo (vedro už tehdy bylo až moc), a tak jsme se snažili trávit čas samozřejmě hlavně venku. Na pohodu. Alice už venku dávno nespí, jen výjimečně se povedlo, že zabrala v kočárku, a tak se jí program musel přizpůsobit. Občas byla trochu na zabití. Naštěstí se většinou stačilo vyspat a byla zase normální... Anebo jsme ji vypustili, aby se trochu prolezla, a pak taky byl většinou pokoj. Na tohle byl ideálním místěm malý parčík na náměstí ve Valticích... tamní trávník stříhají snad nůžkami na nehty nebo co. Zato prostor za valtickým zámkem se pro nás stal bludným kruhem. Chtěli jsme odtamtud dojít na Reistnu, cesta se nám ovšem ztratila už někde u jeskyně Peklo (jak příznačné), a tak jsme se museli vrátit a na Reistnu dojet. Škoda, vypadalo to na příjemnou procházku. Jenže takových jsme měli naplánováno plno a den - obzvlášť v přítomnosti dítěte - není nafukovací...














Samosebou jsme navštívili i Mikulov. Je to krásné místo a skutečně má atmosféru slunného jihu. Zámek byl ovšem ten den zavřený a Alice byla nějak bez nálady, a tak jsme tam moc dlouho nepobyli. Na Svatý kopeček jsme se neškrábali, bylo nám děsné vedro. Dlážděná cesta na zámek ale sklidila úspěch a Alice ji obsadila na dlouhou dobu...








Zajeli jsme okouknout také Archeopark v Pavlově. Tak to byla veliká paráda!! Úžasné místo, efektně pojatá architektura, moderní expozice, jejíž vizuál se podle mě skvěle hodí k tématu, a jelikož jsme tam byli skoro sami, Alice se mohla podle libosti úplně skvěle vyblbnout. I jí se tam totiž nesmírně líbilo, největší legrace pro ni bylo lézt po schodech nahoru a dolů a taky myslím, že tam ten den rozhodně už nemuseli vytírat :-) Překvapilo mě, že je to tam poměrně malé, ale věřím, že třeba pro školní exkurzi je to ažaž...
Ten den vrcholilo vedro a hlavně dusno, takže jsme jeho zbytek prospali a nějak prolenošili v chladných zdech zámku.








Největší zábavou se pro Alici staly fontánky a kašny. V Lednici jsou totiž lázně (No ano, fakt jsou! Já to taky netušila.), které se po večerech staly naším procházkovým cílem. Je tam nová promenáda se spoustou nízkých fontánek, u kterých se Alice ráda zastavovala a chladila v horkých dnech. Do té doby jsem si myslela, že nemá vodu ráda, ale tady u tryskající vody vysloveně výskala radostí a čím víc ji to postříkalo, tím byla šťastnější. Většinou byla mokrá úplně durch, a tak jsme s sebou začali nosit náhradní oblečení. Je mi jedno, co si o tom kdo myslel, hlavně že dítě bylo šťastný :-) Od té doby vodu miluje a kdekoliv jsme, hrne se za každou kašnou, pítkem i louží...asi na to má nějaký radar. A navíc se vody vůbec nebojí, i na rybníce se nechá ve vodě unášet naznak nebo zlehka potápět. Prima zjištění.




Den před odjezdem se počasí zkazilo, a tak jsme šli okouknout novou expozici v bývalých jízdárnách lednického zámku, kterým se říká "zámek koní", protože budovy pro ni navržené jsou na hospodářské objekty nezvykle honosné. Expozice zaměřená na krajinu, přírodu a kulturní hodnoty celého areálu je moc pěkně udělaná, informace jsou tu vskutku vyčerpávající a nevím, co víc by se člověk ještě mohl o tomhle místě dozvědět. Alice se tu nudila, nejvíc ji zaujaly (fakt hnusný) ryby v akváriu, a tak jsme to s ní jen tak prolítli.





Cestou zpět do Ústí jsme opět hledali místo, kde bychom během dlouhé jízdy mohli vyvenčit Alici a taky se najíst. Bláhově jsme si vymysleli Kácov, že se jako najíme v tamním pivovaru, koupíme nějaký tekutý suvenýr domů a posedíme u Sázavy. Místo k posezení tu nebylo ani omylem, dokonce se na ně čekala fronta, a tak jsme tu naši cachtalku smočili v řece (která už v květnu byla tak vyschlá, že se dala přejít na protější břeh úplně v pohodě) a nakrmili ji na trávníku u sloupu na náměstí. No a taky se to dalo.


Kdybych to psala hned po návratu, určitě by byl text delší. Teď po skoro čtyřech měsících se mi detaily ztrácejí, a tak máte to veliké štěstí, že tímto report z Moravy končí! :-)