Raketové změny v Říši divů

24. září 2018 v 23:55 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Na rychlosti psaní článků jsem teda zatím moc nezapracovala. Budiž mi omluvou, že po večerech mám momentálně asi bžilion různých věcí na práci a psaní na počítači zaujímá spodní příčky na žebříčku důležitosti... V tomhle je život s dítětem nesmírně očišťující; na sedavé činnosti zkrátka není čas, pokud tedy blogování není vyloženě váš koníček.

Tenhle článek bude takovým stručným shrnutím posledních měsíců v životě naší Alice, které znamenaly raketové změny ve vývoji toho malého ďáblíka a také dobu plnou zážitků, výletů, vtipných i nervydrásajících momentů a spousty ponaučení.
Momentálně má Alice 17 měsíců. Musím říct, že od té doby, co se naučila chodit, si konečně mateřskou opravdu užívám a myslím, že prožíváme zatím nejlepší měsíce jejího života. Samozřejmě i tohle období s sebou nese i jistá úskalí (bude řečeno dále), ale tím, že už je to takový malý člověk, který vnímá, chápe (i když většinou odmítá poslechnout), reaguje, chodí po svých, jí skoro normální stravu a je s ním legrace, je to všechno takové snesitelnější a hlavně pohodovější. Občas sice zasněně vzpomínám na dobu, kdy jen ležela a spinkala, ale to jsme zase řešili jeden problém za druhým a klidu jsme si stejně moc neužili... Teď sice člověk musí mít očí asi tolik jako masařka, rukou jako chobotnice, reflexy jako Neo v Matrixu a brutální deficit spánku se stále jen prohlubuje, odměnou je mu však malý miláček, který je skvělým parťákem, pokud má zrovna dobrý den.



Chůzi tedy za poslední čtyři měsíce vychytala. Skoro už nepadá, několi měsíců umí couvat, poskakovat na místě, lézt do a ze schodů, tancovat, točit se dokola a dělat všelijaké akrobatické kousky. Hodně se jí zalíbilo koupání, "plavání", vody se vůbec nebojí. Stále postrádá pud sebezáchovy, takže ráda zkouší své možnosti a největší radost má z toho, když se pohybuje na hraně, a to i doslova. Začalo ji totiž bavit balancovat na obrubnících, různých římsách atd. a úplně největší zábava je lezení po žebřících, schůdcích, židlích, zábradlích a všem, kde musí šplhat do výšky. Přirozeně začala milovat klouzačky. Je neuvěřitelné, jak dlouho dokáže dítě bavit lézt pořád dokola po žebříku nahoru a klouzat se dolů. Nesnáším dětská hřiště, a tak je pro mě tohle jeden ze způsobů mučení. Alice by se totiž vydržela klouzat snad do tmy...
Celkově je to malé šídlo a pytel blech v jednom. Nevydrží sedět, nevydrží dělat déle nějakou činnost, u které se nehýbe, nevydrží v klidu jíst (a to ani chvíli), neustále musí někde pobíhat, lézt, poskakovat... Kdyby dospělý měl tolik pohybu jako dítě, nikdy bychom nemohli zažívat epidemii obezity.




Moc toho nenamluví. Tedy považujeme-li za řeč skutečná slova a schopnost je používat. Slov umí jen pár, většinou je všechno "táta". Umí hodně zvuků zvířátek a snaží se je pojmenovávat, ale o které zvířátko jde, poznám jen já. Jinak pusu nezavře, sotva rozlepí oči, hned něco žvatlá a pusa jí jede od rána do večera, smysluplná slova to ovšem nejsou. Tedy v naší řeči, v trpasličtině to rozhodně význam má.

Líbí se jí, když může ukázat, jak je samostatná a šikovná, a tak už několik měsíců "pomáhá" v domácnosti. Zalévá se mnou kytky a záhonky na zahradě, dává prádlo do pračky, zapne ji, pak prádlo vyndavá a nosí mi ho na sušák, pomáhá uklízet nádobí z myčky a když dojíme, uklidí špinavé nádobí do myčky (myčku jsem vzala na milost před pár měsíci a blahořečím ji!!!), odpadky hází do koše (občas, jindy je naopak vyhrabe ven), občas se snaží něco utřít hadrem... Je nějaká šance, že jí to vydrží až do puberty a bude bez keců pomáhat s úklidem? :-D

Skládačky, vhazovačky, stavebnice, figurky a hračky celkově ji moc nebaví, takže jich doma moc nemáme. Co má kola, to ji nezajímá vůbec, pokud to dělá šílené zvuky a bliká to, tak se toho bojí, na chvíli ji upoutá jen to, u čeho se může pohybovat, tzn. různé hračky na tyčce nebo tahací na provázku, míče, bublifuk, protože se může honit za bublinami... Plyšáky nenávidí a štítí se jich. Kupodivu ji zaujala panenka, a to jen proto, že miluje děti a panenka je pro ni takové malé děcko, které může přemisťovat po bytě, krmit, svlékat a dávat mu pít. Nejlepší hračky jsou pro ni naprosté "blbosti" - nádobí, ruličky od toaleťáku nebo utěrek, kolíčky, magnetky, všemožné lahvičky, kaštany, žaludy, kamínky. Zejména kamínky ji dost baví a ohromná zábava je pro ni sednout si do hromady štěrku nebo kačírku a přehrabovat se v tom do aleluja.



Pokud má náladu, vydrží si prohlížet knížky a ukazovat různé obrázky, tohle se učí celkem rychle. Pojmenovat je neumí, občas se snaží zopakovat po mně jejich název, ale do příště už to zas neví. Předčítání ji nebaví vůbec. Má moc ráda hudbu, takže pokud slyší cokoliv, co má alespoň náznak melodie nebo rytmu (stačí třeba rytmické čištění zubů, míchání mléka v lahvičce apod.), hned se začíná vrtět. Tanec propracovává k úsměvným kreacím, kdy se třeba začne houpat v kolenou, máchá kolem sebe rukama a tváří se u toho nesmírně blaženě. Je to taková showmanka. Zároveň ji baví "hudbu" i vyluzovat, takže konečně našel využití celý ten orchestr, co máme doma. Každý den tříská do (mého!) xylofonu, asistuje u hry na kytaru, a tak dostala svou vlastní, zabaví ji různé rolničky, tamburínky, klavírek, roury, které slouží jako trubky...
Velkým překvapením pro mě bylo, jaký úspěch u Alice zaznamenaly pastelky, křídy a vůbec cokoliv, s čím se dá čmárat. Myslela jsem, že ji to ještě nebude zajímat, že je na to moc malá. Ale byla to vyloženě láska na první pohled. Od doby, co dostala svůj malý stoleček a židličku, obvykle hned po probuzení běží pro pastelky a sedí u stolu jako malá školačka. Samozřejmě je počmáraný i ten stoleček a židle, jejím výtvorům jsme taky obětovali jednu zeď v kuchyni. Nehodlala pochopit, že na zeď se nekreslí, naopak po každém NE ještě drze běžela pro další pastelku a přímo před námi ostentativně a nakvašeně udělala na zeď tlustou čáru, to jako abychom viděli, co si o tom myslí. Stačila chvíle nepozornosti a půlka zdi vypadala jako rané dílo Jacksona Pollocka. Upřímně, trochu jsme to čekali, a tak jsme při rekonstrukci bytu záměrně nechali všechny zdi bílé, aby nás pak tolik nebolelo, až je budeme muset přemalovávat :-D A bez kříd neexistuje procházka. Sice jsme od nich obvykle obě barevné, jako by se na nás rozpustily omalovánky, ale hlavně že se díte vyřádí :-)






Poslední fotka vyjadřuje další novinku: zřejmě nás postihlo období vzdoru. Údajně jím děti procházejí až kolem druhých narozenin, já mám ale pocit, že u nás začalo už před pár týdny. Všechno je najednou problém. Pokud se madam něco nezamlouvá, něco se jí zakáže nebo se jí něco nedaří, ve vteřině se z usměvavé milé holčičky stane vztekající se hysterická příšera. Vzteká se kvůli každé prkotině a reakce děsně přehání. Občas dojde i na ono pověstné válení po podlaze, ale to naštěstí zatím jen sporadicky, spíš si třeba klekne a buší hlavou o zem (na má slova "budeš blbá" samozřejmě nereaguje). Odporuje, na všechno teď říká své rozhodné NE a ještě k tomu ostentativně zavrtí hlavou, abychom jasně pochopili, jak hluboký odpor k danému požadavku/příkazu/nápadu/činnosti/jídlu/písničce/kusu oblečení má. NE je teď prostě všechno. "Pomůžu ti" jsou sprostá slova, všechno musí sama a běda, jakmile jí chci pomoct třeba sejít ze schodů. Myslím, že to nejhorší teprve přijde, ale už tenhle rozjezd je někdy zkouška nervů.
Další období extrémní protivnosti (až nesnesitelnosti) zažíváme, když rostou zuby. To bývá fakt na zabití. Naposledy jí rostly čtyři najednou a natékaly dásně s dalšími, takže to bylo hotové peklo na zemi (a zrovna o dovolené...). Je mi jasné, že jí to musí moc bolet a svědit, dává mi to najevo pokaždé, když si udělá kousátko z mé ruky... Ale v tu dobu mívám chuť zavřít ji někam do sklepa, ať si tam bručí a ječí na pavouky a myši a ne na nás. Alespoň že už těch zubů zbývá jen pár!

Taky má nějaké špatné spaní. Sama stále usnout neumí. Polovinu noci spí ve své postýlce, ale hodně se budí; někdy stačí pohladit, držet za ruku a zase usne, ale po půlnoci se obvykle budí se srdceryvným brekotem, stojí v postýlce a odmítá ležet. Až když si ji vezmeme k sobě do postele, zase usne a spí relativně v klidu do rána. Zajímalo by mě, co by mi poradili všichni ti chytráci, co tvrdí, že se dítě má v postýlce nechat vyřvat, aby usnulo samo... Alice teda v brečícím stavu rozhodně sama neusne, to by spíš byla schopná z té postýlky vyskočit. Taky je to ranní ptáče, takže budíček o páté po špatně prospané noci už je jen třešinkou na dortu. Únavu a permanentní nevyspanost za sebe považuju za vůbec nejhorší věc na mateřství. S tím ostatním se člověk nějak popere, na všechno si zvykne, ale nedostatku spánku se moje tělo zatím přizpůsobit nedokázalo, naopak tím začíná strádat ještě víc, protože se z té únavy nedokáže vyhrabat. Snad se jednou madam umoudří a nechá nás spát třeba do sedmi. Třeba.

A taky u ní na dovolené opět propuklo období separační úzkosti, oproti předchozímu ale v podstatně větší intenzitě. Nemůžu bez ní udělat vůbec nic, a to ani za přítomnosti Jendy. Drží se mě jako klíště, pokud jí zmizím z dohledu, hystericky pláče. Rozhodně se teď nedá nikým hlídat, tedy pokud ji nechci trápit. Doufám, že i tohle období brzy pomine...


Ale abych se zase vrátila k příjemným věcem!
Alice umí být velmi milé a přátelské dítko. Je hodně společenská a líbí se jí, když je její zájem opětován. Na děti je hodná, obvykle se za nimi hned žene, bere je za ruku, hladí je po vlasech, opičí se po nich (po těch starších), ve většině případů nemá problém půjčit nějakou hračku, vyloženě vyhledává nějakou interakci - snaží se zapojit do hry, něco žvatlá směrem ke druhému dítěti, jsou-li vedle sebe dva kočárky, leze ze svého do toho druhého...
Ráda se předvádí, ukazuje, jaké umí "básničky", dělá všelijaké opičárny. Potřebuje bavit a být bavena. Ráda různě dovádí, výská, šklebí se, dokonce se mi zdá, že má snad i smysl pro humor, protože některé její reakce jsou vysloveně poťouchlé...
Pokud zrovna neprochází některým z výše uvedených nešťastných období, je Alice i skvělým parťákem na různé výlety. Líbí se jí cestování vlakem, na ten je ostatně zvyklá od malička. Nevadí jí spát ve stanu. Od doby, co chodí, jsme začali mnohem více využívat nosítko a teď ho dokonce používám častěji než kočárek. Někomu by to mohlo připadat paradoxní, nosit třeba pětikilové a desetikilové dítě je přeci jen rozdíl, ale pro nás začalo mít pořádně smysl až teď. Hodně toho nachodí, v kočárku moc být nechce, zato v nosítku je klidná a hodná. Oproti dřívějšku také po vyndání z nosítka nemusíme řešit, kam ji položit, protože si běží, kam chce. Pokud s ní někam jedu sama, je cestování s nosítkem mnohem snazší. Podstatně se nám také rozšířil repertoár výletů, už nejsme odkázáni jen na rovné cesty. Velice osvobozující.
Nejčastěji asi jezdíme za Jendou do Litoměřic, protože je to tam prostě mnohem příjemnější než v Ústí. O víkendech se snažíme podnikat různé společné výlety, přes týden si vymýšlím výlety s Alicí sama. Obvykle stylem "kam nám jede autobus tak za hodinu?". Většinou výletujeme samy, protože Alice má dost specifický režim, a tak je těžké sladit ho s jiným dítkem. V době, kdy ostatní děti spí, Alice řádí nejvíc, a spánek po obědě už nemívá, takže na různých hřištích a v parcích býváme samy. Pro mě je to super, pro ni smutné, protože děti vyhledává.
Z větších akcí za poslední měsíce mě napadá návštěva karlovarského filmového festivalu (fotka s Jeanem Reno níže) a dovolená v Bechyni (bude samostatný článek). Během těch tropů bylo i hodně koupání, různé společenské akce, slavnosti, zoo... A já už vám ani nevím. Zkrátka to bylo prima. A myslím, že to bude prima čím dál tím víc.








A ještě jedna věc. Určitě to platí obecně pro každého, kdo prožívá ten životní kotrmelec s malým dítětem, ale já to vztáhnu na Alici. Hrozně moc mě toho učí. Učí mě trpělivosti (někdy ji teda trénuje dost urputně), klidu, nadhledu a hlavně úplně jinému životnímu tempu. Naše dny utíkají sice rychle, ale vlastně se během nich zase tolik neděje. Už dlouho jsem se děsila toho, jaké budou procházky s dítětem, které ujde dva kroky a u něčeho se zastaví, které potřebuje všechno vidět, vyzkoušet, se kterým se nedá nic stihnout. Ale Alice mě naučila, že na tom "něco stihnout" vůbec nesejde. Holt teď místo dlouhých tůr chodíme jen na krátké procházky, zato okoukneme doslova každý kámen, klacek, list, strom, řešíme každého ptáčka, kočku (Mimochodem, kočky si hrozně oblíbila a je to jediné chlupaté zvíře, které je ochotná si pohladit, dokonce velmi ráda. Psy stále nesnáší, bojí se jich a jsou jí odporní, totéž platí pro většinu ostatních zvířat, pokud neplavou ve vodě - ty totiž bere na milost...). O všem si povídáme, i když tomu třeba ještě nerouzmí. Jsem ráda, že je zvídavá a zvědavá a všechno venku ji zajímá. Striktní režim nemá, den se odvíjí od její i mé nálady, energie, počasí, momentálních nápadů. Nechce se jí zrovna spát? Nebudu ji k tomu nutit násilím. Je unavená o hodinu dříve než obvykle? Nebudu ji držet vzůru protivnou jen proto, aby dodržela časový rozvrh. Nic neplánuju, často ani na několik hodin dopředu. Pokud se rozhodneme někam jet, jedeme teď, ne za týden. Naučila mě totiž, že plánování nemá vůbec smysl. Naučila mě, že nemá smysl se někam hnát, protože i to zdánlivé málo co se během toho dne stane, je pro takhle malé dítě hrozně moc. Naučila mě úplně kašlat na nějaký zásadní pořádek a úklid v bytě. Nežijeme ve špíně, ale než abych s ní za zadkem myla x hodin okna, to si s ní radši hraju. Protože dokud se přes okna dá koukat, jsou v pohodě. Zato dítě, které by se nudou ukousalo, než se ta okna budou blejskat, by v pohodě rozhodně nebylo. A taky mě naučila, že mi může být úplně jedno, co si o nás a našich výchovných metodách a životním stylu kdo myslí. Oni s námi nežijí, Alici neznají. Zato my si život přizpůsobujeme tak, jak nám to vyhovuje, svému životnímu tempu a zájmům. Alice je takový svéráz, že mě vlastně učí neustále.
Tak zase někdy příště. A podzimu třikrát hurá!

 


Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 25. září 2018 v 19:39 | Reagovat

Okna se myjí až, když přes ně není slyšet, to mi napsal jeden muž... :-)
Alice je malá modelka. Vážně bych ty fotky už někde nabídla...

2 Adivey Adivey | 28. září 2018 v 23:23 | Reagovat

Jsou ty naše holky čiperné hodně podobné. Nebudu vše vypisovat, jen s tím spánkem... To by mě teda taky zajímalo a jak si většina matek stěžuje na nevyžádané rady, tak já naopak rady žádám. Taky se mi bohužel dostalo jen té "nech ji řvát, dva večery si pořve a pak už bude dobře." Ale to prostě nejde - technicky, nejen nervově.
Do 5 a půl měs. spala Lea v košíku a bylo to OK. Pak, aby z něj nevypadla, musela do postýlky (klasické ohrádkové ještě po mně), ale tam se okamžitě uměla postavit, přitáhnout a přehoupnout se přes okraj ven. Být tam nechce. Byla schopná řvát 2 hod v kuse. Víc jsem nezkoušela. Tak nevím, jak si to rádkyně představují. Jedině dát matraci na zem a obrátit postel i s roštem vzhůru nohama na to a dítě tam uvěznit jako v kleci. To by asi nevylezla, ale taky by určitě nepřestala řvát. Tak holt spíme všichni spolu s přiraženou postýlkou bez bočnice, ale Lea je většinou mezi námi.

Ale od minula jsem přišla na to, jak absolvovat prohlídku muzea apod. s dítětem! Dala jsem mu do kočárku do ruky mobil s pohádkou bez zvuku. Zírala na to jak na zjevení asi hodinu. Pak bohužel dostala hlad, tak jsme stejně museli odejít (z archeol. muzea v Heraklionu, achjo), ale aspoň přízemí jsme stihli.

Mnoho dalších krásných dobrodružství přeji!

3 veruce veruce | Web | 3. října 2018 v 22:58 | Reagovat

Je kouzelná čím dál víc :-)
A takové shrnutí za delší období já ráda čtu. To člověk zjistí, že v jistých ohledech jsou všechny děti stejně, ale v jiných jsou úplně odlišné. :-)

4 Veki Veki | Web | 9. října 2018 v 21:37 | Reagovat

Já jsem zase strašně dojatá (jsem fňukna, to mě dítě naučilo, vořvat každou věc :-D ), ten poslední odstavec o oknech naprosto vyjadřuje vše, co si tu prožívám. Mám často pocit selhání, když za den nejsem schopná vytřít ty naše dvě místnosti, neboť při tom bojuju s takovým malým záškodníkem, který mi bere všechny úklidové pomůcky a chtěl by pít úklidovou chemii (byť ji používám málo a všechnu ekologickou). Ale prostě buď se mi tu bude půl dne vztekat unuděné dítě, budu i já vzteklá a zoufalá z toho, že to nejde, nebo na to prdím a půjdeme zkoumat ven ty brouky.

Jinak spaní máme úplně stejné. Půl noci v postýlce, pak spí s námi, v kuse spí tak do půlnoci, někdy déle, pak už se do rána často budí. Naštěstí ale vstává až tak kolem osmé, takže to ráno tolik nebolí.

Pernamentní únava je něco, co absolutně nezvládám. I to, že se stravuju naprosto nevhodně (s vařením hodnotné a vydatné stravy je to jako s tím úklidem) a stále kojím, má svůj obrovský podíl a musím se přiznat, že jsem začala s podzimem brát umělé vitamíny, protože já se už ráno budila s tím, že jsem strašně vyčerpaná; a určitě to dost pomohlo. Unavená jsem pořád, ale už tak nějak snesitelně.

S chozením a nošením to teď máme stejně, kočárek docela zahálí a když už je vytažen, tak v něm Flori stojí či skáče. Je ale skvělý na nákup.

Výlety taky podnikáme, nestíhám to absolutně zpracovat na blog, tak to házím alespoň na svou FB stránku Výlety s prťaty. Je to pro mě teď taková rychlá forma, jak to zveřejnit a trošku si to sepsat.

Hřiště u nás taky bodují, hlavně taková, která mají nemožné prolézačky, pokud možno nebezpečné pro malé děti, jsou kovové, mají hodně žebříků, lan a jiných blbostí. :-D Bože, já asi jednou umřu strachem, že si rozbije na místě lebku.

No, tak snad jsem to nějak všechno rychle shrnula, snad něco napíšu o dovolené, která byla letecky (fakt doslova úlet) a o pár dalších super věcech.

5 zazvorek zazvorek | 10. října 2018 v 20:06 | Reagovat

[1]: Moudrý to byl muž...;-)
Když ona neposedí, vyfotit se nedá, kdyby aspoň zapózovala...:-D Tohle jsou v podstatě jedny z mála fotek, kdy z ní není rozmazaná čmouha nebo se nesápe po mobilu/ foťáku.

6 zazvorek zazvorek | 10. října 2018 v 20:16 | Reagovat

[2]: Naše madam taky první měsíce zvládla spát v košíku nebo ve své postýlce úplně v pohodě sama, dokonce i krásně usínala bez nás. Pak najednou přišel zlom a je to snad čím dál horší. Ale zjistila jsem aspoň, že v tom nejsem sama, kamarádka to má se synem úplně stejně, takže mě těší, že nemám divné dítě :-D Jediné srovnání jsem totiž měla s kamarádčiným stejně starým chlapečkem, který už asi od roka spí v jiné místnosti než rodiče, usíná úplně sám a po probuzení si v klidu hraje a nevolá je...Měla jsem z nich depky.
Jinak u nás by to s tím mobilem nefungovalo. Ona sice bohužel dokáže zírat na cokoliv a třeba u jídla je to pro nás záchrana, protože aspoň dokáže chviličku sedět v klidu, ale zírá na to právě jen díky těm zvukům a pokud tam nejsou písničky, tak ji to moc nebaví - jednou třeba zafungujou sluchátka :-D

7 zazvorek zazvorek | 10. října 2018 v 20:22 | Reagovat

[3]: Děkujeme :-)
Je to přesně tak. Když vidím kolem děti v podobném věku, připadá mi, že vývojově jsou na tom víceméně všechny podobně (některé je samozřejmě obratnější, jiné dříve mluví apod., ale v základu dělají do určitého věku totéž), ale už se u nich projevuje odlišnost v zájmech. Alice má úplně stejně starého kamaráda, se kterým se vídá hodně často, takže to můžu sledovat, a baví je teda naprosto rozdílné věci, takže si jen málokdy "hrají" spolu (i když na to mají samozřejmě ještě čas).

8 zazvorek zazvorek | 10. října 2018 v 20:36 | Reagovat

[4]: Hehe Alice ze mě taky udělala uplakánka, všechno mě dojímá, to je děsný :-D
Na ten úklid se vyprdni. Tchýně mi vyprávěla, že do devíti ráno udělala vždycky všechny domácí práce a pak se šla věnovat dětem. Jak to zvládala, to nechápu, ale když mi dítě vstává v pět, nemám na to ráno prostě sílu, zato naše madam je hned po probuzení jak tryskomyška a lítá po bytě úplně splašená. Navíc se bojí vysavače, takže úklid připadá v úvahu jen v její nepřítomnosti.
Jsem ráda, že v tom s tím spaním jsme podobně - samozřejmě vám to nepřeju, ale sdílený potíže jsou vždycky trochu menší. Jak jsem psala v předchozích komentářích, dlouho jsem znala jen opačný extrém a depkařila, že mám rozmazlené dítě...
S tím stravováním to máme taky tak. Myslela jsem si, že až začnu vařit ALici, budu se stravovat ukázkově. Jí sice vařím zdravě, ale já sama na to už potom nějak nemám chuť nebo se jde ven nebo milion dalších věcí, a když je tělo unavené, je zkrátka rychlejší sáhnout třeba po kousku koláče než si udělat zeleninový talíř... A vitamíny si nevyčítej, já je beru už dlouho, protože jsem musela doplňovat železo a kvůli tomu příšernému stravování mi bylo jasné, že mi toho chybí i víc... od toho jsou, aspoň dočasně.
FB bohužel nemám, takže budu doufat, že si na nás asociály vzpomeneš a zkompletuješ nějaký pěkný článek ;-)

9 ucí ucí | E-mail | Web | 25. října 2018 v 18:57 | Reagovat

Ámen za posledním odstavcem, tohle si přesně myslím taky a těším se, až si tím projdu, protože tím konečně ze svého života odplavím to věčné "nic nestíhám a plaším". Alice je překrásná a líbí se mi i její výběr hraček :) Náš kluk bude mít pro sebe celé staveniště, to bude mít také něco do sebe :)

10 Greena Greena | Web | 9. listopadu 2018 v 9:21 | Reagovat

Alice je krásná holčička :-) a podle fotek i hodně živé dítě ;-) moc vám to spolu sluší na společné fotce 8-) .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama